Slavnost Nejsvětější Trojice

Tato slavnost stanovená na neděli po Seslání Ducha Svatého je jakoby korunou uplynulého období velikonočních tajemství spásy, neboť k nám hovoří o našem povolání do dokonalé jednoty s Nejsvětější Trojicí.

Ježíš před nanebevstoupením promluvil k učedníkům slovy: "Je mi dána veškerá moc na nebi i na zemi. Jděte tedy, získejte za učedníky všechny národy, křtěte je ve jménu Otce i Syna i Ducha Svatého." (Mt 28,18-19) - Při tomto křtu, v den, kdy jsme byli pokřtěni si v každém z nás Božská Trojice učinila příbytek a "jméno Boží, ve kterém jsme pokřtěni, si připomínáme pokaždé, když se označujeme znamením kříže". (srov promluva papeže Benedikta XVI. před Angelus 30. 5. 2010)

Modlitbu "Sláva Otci i Synu i Duchu Svatému" údajně r. 325 zavedl I. ekumenický koncil v Niceji. Synod v Narbon r. 589 stanovil, aby s ní kněží končili modlitbu každého žalmu, jak je tomu i v současném breviáři. V r. 1198 byl k uctívání tajemství Nejsvětější Trojice založen řád Trinitářů. K liturgicky samostatnému slavení Nejsvětější Trojice došlo v 11. století a papež Jan XXII. v r. 1334 tuto slavnost rozšířil na celou církev. Oslava Nejsvětější Trojice ovšem byla a je součástí každé liturgie.

František Caracciolo sv. 4. 6. řeholník, sv. František Caracciola, *13.10.1563 Villa Santa Maria v Itálii, +4.6.1608 Agnona u Neapole v Itálii, pocházel ze šlechtické rodiny, po uzdravení z kožní nemoci, rozdělil svůj majetek chudým a v r. 1587 byl vysvěcen na kněze.
      V r. 1588 založil řád Menších řeholních kleriků CCRRMM, zvaní karačiolíni a přidal čtvrtý slib, že se nebudou ucházet o žádné hodnosti, hlavním duchovním úkolem řádu byla adorace před Nejsvětější Svátostí, na které se řeholníci střídali ve dne a v noci, jejich povoláním bylo starat se o zločince na galejích a duchovně připravit před popravou zločince odsouzené na smrt, stal se druhým představeným řádu, zemřel v předvečer slavnosti Těla a Krve Páně (Boží Tělo) 252. papež Pius VII. ho svatořečil 24. 5.1807.

---------------------------------------------------------

Bonifác sv. 5. 6. arcibiskup a mučedník, lat.: bonus facis = dobrý čin, skutek, obrozenci toto jméno překládali jako Dobroděj, sv. Dobroslav, Bonifác, * 672/5 na zámku Krirton v Devonu v jižním Wessexu, Anglie, vlastním jménem Winfrid (Winfríd, Winfrith), bratr sv. Vunny (7. 2.), anglické královny, studoval v klášteře v Exteru, stal se benediktinem v klášteře v Nurslingu, věnoval se vědě, napsal latinskou gramatiku, básně a výklad Bible, odešel v r. 716 jako misionář do pohanské Frísie v Německu, v r. 719 se setkal v Římě s 89. papežem Řehořem II. Velikým, ten mu dal jméno Bonifác (Dobroslav, dobrodinec), protože den po svátku sv. mučedníka Bonifáce, 15. 5. 719 ho vyslal jako misionáře do Durynska a Bavorska, třikrát odjel do Říma podat zprávu o svém působení, na druhé cestě do Říma byl v r. 722 vysvěcen na biskupa a v r. 732 na arcibiskupa, v r. 738 se stal apoštolským legátem pro Franskou říši, v r. 744 založil se sv. Sturmem (17.12.) klášter ve Fuldě, v r. 747 se stal 1. arcibiskupem v Mohuči, založil biskupství ve Freising, Pasov, Řezno a Salzburg, ve svých 80 letech se vydal na další misijní cestu do Friska (Frísie), kde byl se svými 51 společníky misionáři přepaden a brutálně umučen (sv. Adalar, sv. Eoban), zemřeli na svatodušní svátky u řeky Borne, + 5. 6. 757 (754) v Dokkumi v Holandsku, jeho žák sv. Sturm ho za několik let přenesl a pohřbil ve Fuldě v Německu, kde si přál být pohřben, od 16. století zvaný apoštol Němců a Německa, patron Anglie a Německa.

-----------------------------------------------------------------

 Norbert sv. 6. 6. arcibiskup, germ.: nord beracht = severní zářivá sláva – slavný Seveřan. Sv. Norbert, * 1082 Xanten, Severní Porýní-Vestfálsko, + 6. 6.1134 Magdeburk, Sasko-Anhaltsko. Pocházel ze šlechtické rodiny.
    V tehdejší uvolněné kázni žil i jako podjáhen poměrně lehkomyslným životem. V r. 1115 při jízdě na koni do něho udeřil blesk a omráčil ho. Dal slib, že změní svůj život a vstoupil do kláštera Siegburg. V Kolíně nad Rýnem byl vysvěcen na kněze. Rozdal svůj podíl na dědictví a když nemohl změnit kázeň v klášteře, odešel jako chudý misionář kazatel s několika druhy z kláštera. Vydali se hlásat evangelium přes Německo do Francie, kde vyčerpáním onemocněl. Na žádost biskupa zreformoval laonskou kapitulu.
    Pro založení kláštera mu biskup nabídl několik míst. On se rozhodl pro údolí Prémontré (Pratum monstratum = louka pod horami, Premonstráti) 20 km od Laonu u Remeše. Se svými žáky a s přítelem Hugem z Cambrai-Fosses se zde usadil a r. 1121 založil řád premonstrátů s řeholí sv. Augustina. Měli za úkol pracovat hlavně v oblasti apoštolátu a eucharistické úcty a praxe. Měl velkou úctu k Nejsvětější Svátosti.
    Se sv. Bernardem prosazoval reformy mezi lidmi. Z rukou papeže 164. Honoria II. přijal v roce 1126 potvrzení řádu, ale zároveň byl jmenován proti své vůli magdeburským arcibiskupem a kancléřem říše. Předal vedení řádu příteli Hugovi (10. 2.), z pokory přišel do města bos, srdečně oslavován obyvateli, kteří si ho velice vážili. Jeho reformy pokleslého náboženského života mu přivedly i nepřátele, bylo na něho spácháno několik atentátů.
    Před svou smrtí řekl tato slova: „byl jsem u dvora, žil jsem v klášteře, stál jsem ve vysokých úřadech církve, a všude jsem se naučil, že není nic lepšího, než se úplně odevzat Bohu“.
    Kanonizován (svatořečen) 227. Řehořem XIII. v r. 1582. Roku 1597 dostali klášter luteráni. Aby nebylo jeho tělo zneuctěno v době třicetileté války, strahovský opat Kašpar z Questenbergu pod záštitou císaře Ferdinanda II. odvezl 3.12.1626 tělo do Doksan a připravil mu důstojné místo na Strahově. 2. 5.1627 bylo jeho tělo přivezeno a pohřbeno v premonstrátském klášteře v Praze na Strahově.
    Byl zařazen mezi české patrony. Atribut: monstrance s Nejsvětější Svátostí, opatská berla, mitra, u nohou ďábla v lidské podobě – muže.

----------------------------------------------------------------

 Robert sv. 7. 6. biskup, sv. Robert, * 1105 Garven (Gargrave), vstoupil do řádu cisterciáků O.Cist. v nově založeném klášteře Newminsteru v Anglii, byl velice skromný v chování i v jídle a to, co si z jídla odepřel, rozdával chudým, sebezápor spojený s modlitbou mu pomáhal nedat se vyrušit z duchovního klidu, později se stal biskupem, + 7. 6.1159 Newminster.

 Robert sv. 7. 6. opat, sv. Robert z Newmünsteru, * 1105 Garven (Gargrave) v Anglii, + 7. 6.1159 v Newminsteru, kde byl prvním opatem v klášteře cisterciáků OCist.

-------------------------------------------------------

    Slavnost těla a krve Páně - Boží Tělo

 Boží Tělo čtvrtek po slavnosti Nejsvětější Trojice. Svátek Těla a Krve Páně (Boží Tělo) zavedl v roce 1246 Jakub Panthaleon Court–Palais, arcijáhen v Lutychu. Jako 183. papež Urban IV. (Jakub Panthaleon) ustanovil svátek Božího Těla (Těla a Krve Páně) pro celou církev v r. 1264 na základě vidění řeholnice sv. Juliany z Lutychu (1191-1258) a poustevnice sv. Evy z Lutychu (1200-1265).
     K urychlení ustanovení tohoto svátku přispěl také český kněz Petr z Prahy, mistr práva, notář, pronotář a kancléř Českého království, vyšehradský kanovník, kaplan a vyslanec krále Přemysla Otakara II., který pochyboval o tom, že ve mši při jeho slovech se promění chleba a víno v Kristovo Tělo a Krev. Vydal se v roce 1263 na pouť do Říma za papežem, aby se zřekl kněžství. Cestou se zastavil ve městě Bolsena, kde v kostele sv. Kristiny sloužil mši svatou, v okamžiku proměňování při slovech „Toto je moje Tělo“ a „Toto je moje Krev“ začala hostie krvácet, kněz Petr ji chtěl ukrýt a zabalil ji do korporálu (ubrousek pod hostii a kalich), na kterém začaly prosakovat krvavé obrysy mužské postavy.
     Petr se vydal do nedalekého Orvieta k papeži Urbanovi IV., ten mu nařídil pokání a slavnostní přenesení relikvie biskupem do katedrály v Orvietu, kde je korporál s hostií trvale vystaven. V roce 1264 se poprvé slavil svátek Božího Těla. Svátek se radostně slaví ve čtvrtek (po velikonoční době) jako připomínka mše na Zelený čtvrtek, kdy nastává smutek před Velkým pátkem.

Medard sv. 8. 6. biskup, germ.: mein hard = moje síla, silný, přísný, pevný, polepšený. Sv. Medard z Noyonu, * 473 Salency ve Francii, + 8. 6. 560 Noyon ve Francii. Pocházel ze šlechtické rodiny. Od dětství byl vychováván, aby pomáhal druhým. Měl veselou povahu. Podle legendy šel jako malý chlapec na procházku v polích, když se najednou zatáhla obloha, propukla bouře a začalo pršet. Náhle přiletěl velký orel a roztáhl perutě nad chlapcem, aby nezmokl.
      Vystudoval teologii a v r. 505 v 32 letech byl vysvěcen na kněze. V r. 545 v 72 letech byl zvolen biskupem Nyonu a vysvěcen sv. Remigiem z Remeše. Šířil křesťanství ve Francii a později se stal biskupem v Tournay v Belgii.
      Pohřben ve městě franckých králů v Soissons, kde k jeho poctě dal král Chlotar I. postavit chrám a opatství.
      Přísloví na jeho svátek: „Medardova kápě, čtyřicet dní kape“, předpovídá trvalejší deště. Parton rolníků, úrody, proti dešti, bolestem zubů (zobrazuje se, jak se směje a jsou mu vidět zuby).

-----------------------------------------------------------

Efrém sv. 9. 6. jáhen a učitel církve, hebr.: ephraim (efrajim) = prach, popel, syrsky: efraim = plodný, rostoucí, nesoucí ovoce, přinašeč ovoce, sv. Efrem Syrský, * 306 Nisibis, Mezopotámie (Nusaibin v Turecku), stal se učitelem, přijal jáhenské svěcení, z pokory se nedal vysvětit na kněze, stal se učitelem bohovědy (teologie), napsal mnoho teologických spisů o víře prvních křesťanů, o Božím původu Písma a o Panně Marii, skládal duchovní básně a písně, Syřané ho nazývali „harfa Ducha Svatého“. Stal se poradcem biskupů, čím větší byl jeho ohlas, tím více se stahoval do pozadí.
     V r. 363 bylo jeho rodné město dobyto Peršany a přičleněno k Perské říši, odešel do Edessy (Urfy), kde zemřel, +9.6. 373 Edessa (Urfa v Turecku), bývá nazýván církevní otec, původně tak byli nazýváni církevní spisovatelé prvotní křesťanské doby, k tomuto označení se vyžadovala pevná a neporušená víra, svatost života a schválení církve k čtení jejich spisů v chrámech (např. sv. Polykarp, Jeroným), za učitele církve ho prohlásil 259. papež Benedikt XV. v r. 1920. 

-------------------------------------------------------

Bohumil bl.  10. 6. biskup, * Kožmin v Polsku, v r. 1167 byl vysvěcen na hnězdenského arcibiskupa, ztotožňován s hnězdenským arcibiskupem Petrem II., v r. 1170 rezignoval z úřadu a odešel do poustevny u Dobrowa, tam žil velice přísným životem, rodinný majetek daroval na misie mezi pohany v Prusku, podle legendy přešel suchou nohou přes řeku, když pospíchal a k mostu bylo daleko, je patronem polských rybářů.

 Bohumil sv. 3.10./10. 6. biskup, řec. Theos filos = Boha miluje – Bohu milý, sv. Teofil (Bohumil), spolupracovník sv. apoštola Pavla + v 1. století.

------------------------------------------------------------

Barnabáš sv. 11. 6. apoštol, hebr.: ben nebuch = syn útěchy, nabhá, bar nabihá, = syn proroctví. Jeho jméno bývá zaměňováno s odsouzencem Barabášem, který byl propuštěn Pilátem místo Ježíše na Velký pátek. Zločinec Barabáš = bar – abbas = syn otce.
     Sv. Barnabáš (Barsabas), původním jménem Josef (Sk 1, 23), pocházel z izraelského pokolení Levi, * 1. století Kypr, + 62 Salamida u Famagust, ve Skutcích apoštolů je o něm napsáno, že prodal majetek a peníze položil apoštolům k nohám (Sk 4, 36 – 37), v Jeruzalémě se učil v Gamalielově škole, na jeho doporučení byl přijat sv. Pavel do společenství věřících, pomocník sv. Pavla na jeho 1. cestě, v Lystře uzdravil sv. Pavel chromého a místní pohané jim chtěli obětovat býky v domnění, že Pavel je Hermés (Merkur – posel bohů) a Barnabáš je Zeus (Jupiter), tato událost je popsána ve Skutcích apoštolů (Sk 13, 14.), v r. 51 se Barnabáš plavil se sv. Markem (evangelista, byl jeho bratranec) na Kypr, kde hlásal evangelium, zde zemřel mučednickou smrtí probodením nožem nebo ukamenováním, nepatřil k původním 12 apoštolům, ale dostal jejich titul, podle legendy působil ve Florenciia Miláně, patron proti bouřce, hádkám, sporům a smutku.

.