Svatí tohoto týdne
Markéta Skotská sv. 16.11. vyznavačka, anglická a uherská princezna. * 1046 Tesca (Resca) v Uhrách, + 10. 6. 1093 Edinburgh ve Skotsku, její otec Eduard Atheling, anglický král byl ve vyhnanství v Uhrách, matka uherská princezna Agáta. V roce 1057 se mohli vrátit do Anglie, král Eduard zanedlouho zemřel a Markéta byla na výchovu u strýce Eduarda Vyznavače.
Po bitvě v r. 1066 se chtěla vrátit do Uher, ale bouře zahnala její loď k břehům Skotska, kde se ve 20 letech provdala za krále Malcoma III. a stala se skotskou královnou, měli 8 dětí, svou dobrotou přemohla královu drsnou povahu.
Postavila mnoho kostelů a klášterů na ošetřování nemocných. Denně se starala o chudé, vychovala šest dětí. Ve věku 47 let zemřela. Patronka Skotska.
Gertruda Veliká sv. 17.11./16.11. řeholnice, germ.: gert trud = pevná v kopí, v germánských pověstech valkýra – víla, která provázela padlé bojovníky do ráje, sv. Gertruda z Helfty Durynská, * 6. 1.1256 Durynsko v Německu, + 13./16.11.1302 v Helftě.
V 5 letech v r. 1261 byla dána na výchovu do kláštera v Helftě, který vedla její jmenovkyně Gertruda z Hackeboru. 27. 1.1281 ve 25 letech měla první vidění Ježíše, která mívala až do své smrti. Každé vidění bylo spojeno s určitým svátkem a liturgickou slavností.
Dlouho mlčela, až v r. 1289 ji Ježíš řekl, aby sepsala všechno z těchto zjevení, napsala latinsky knihu „Legatus divinae pietatis = vyslanec Boží zbožnosti“. Zde popsala symbolicky Srdce Páně jako lyru, na kterou hraje Duch Svatý, jako bohatý pramen občerstvení pro duše v očistci, milost síly pro duše živých a blaženost pro svaté v nebi. Před smrtí pronesla: „s Tebou Kriste, ať je zasnouben můj duch v jeden duch, v jeden dech, v jednu vůli, v jednu lásku“.
Oficiálně nebyla nikdy svatořečena. Její úcta byla dovolena 247. papežem Klementem XII. v r. 1738, rakev s jejími ostatky vlastní hraběcí rod Welfů (Helftů). Ve svých spisech napsala většinu invokací v litaniích k Božskému Srdci Páně.
---------------------------------------------------------
Alžběta Uherská sv. 19.11./17.11. kněžna a řeholnice, sv. Alžběta Durynská, *7.7.1207 Bratislava–hrad (podle legendy bylo její rodné město Košice nebo Sáros Patak v Maďarsku), +17.11.1231 Marburg v Německu. Uherská princezna, dcera uherského krále Ondřeje II. (1177-1235) a jeho manželky Gertrudy Meránské (1185-1213). Alžběta byla neteří české královny Konstancie a sv. Hedviky Slezské (16.10.).
Ve 4 letech byla zasnoubena s 11 letým durynským landkrabětem Ludvíkem. Přestěhovala se do Durynska a žila pod dohledem ženichovi matky Sofie na hradě Wartburku. Ve 14 letech provdána jako manželka durynského knížete sv. Ludvíka IV. (Svatého). Matka sv. Gertrudy z Altebergu (13. 8.). Roku 1216 zemřel Ludvíkův otec a jeho matka začala vládnout. K Alžbětě se chovala i se služebnictvem velice hrubě a násilně, to zarazil Ludvík ve své dospělosti, když se ujal vlády. Společně se starali o chudé a nemocné, zvali je na hrad a pečovali o ně. V roce 1225 během hladového roku používala peníze bez Ludvíkova omezení a byla tupena jako marnotratnice. Ludvík prohlásil: „když mi nerozdá celý Wartburg, jsem spokojen.“
Za několik měsíců odjel Ludvík na křížovou výpravu do Svaté země, kde těžce onemocněl a zemřel 11.9.1227. Jeho bratři mladou vdovu i s 3 dětmi vyhodili z hradu, toulala se krajem a byla odkázána na vlastní práci a na pomoc lidí. Děti dala na výchovu do kláštera františkánek, kam sama vstoupila. Na naléhání jejího zpovědníka Konráda z Marburgu ji vyplatil švagr Jindřich peníze jako vyrovnání dědictví. Za peníze založila v Marburgu nemocnici. Zemřela ve 24 letech. 19.11. byla pohřbena.
V r. 1235 byla prohlášena za svatou 179. papežem Řehořem IX. Její ostatky se dostaly do Vídně a do Stockholmu, část je v Košicích na Slovensku, kde stojí jí zasvěcená arcibiskupská katedrála.
------------------------------------------------------
Posvěcení římských bazilik Petra a Pavla
Podobně jako i svátek apoštolů Petra a Pavla (pam. 29. 6.) je i výročí jim zasvěcených papežských bazilik v Římě slaveno společně. Byly vystavěny ve 4. století po skončení velkých pronásledování a posvětili je papežové Silvestr I. a Siricius. Datum zavedení výroční oslavy se udává rozporuplně. Breviář uvádí společné slavení již od 11. století, ač na mnoha místech je uveden začátek slavení o století později a Msgre. Prof. Dr. Jaroslav Němec zavedení svátku posvěcení ztotožňuje s posvěcením současné podoby chrámů; Svatopetrské baziliky (po přestavbě v 15. stol.) posvěcené 18. 11. 1626 a v případě baziliky sv. Pavla (po obnovení požárem zničené r. 1823) posvěcení 10. 12. 1854.
Připomeňme si i první posvěcení Vatikánského pahorku utrpením svědků víry v Krista. Bazilika sv. Petra zde byla postavena nad jeho hrobem podobně jako sv. Pavla za hradbami, kde až po roce 2002 byl pod hlavním oltářem odhalen Pavlův sarkofág. Římské chrámy těchto apoštolů jsou symboly samotné církve a Petr s Pavlem jsou označováni za její sloupy.
-------------------------------------------------------------------
Zasvěcení Panny Marie v Jeruzalémě
21.11. svátek je připomínán od 4. století v Řecku pod názvem Vstup Matky Boží do chrámu, podle legendy ve východní i západní církevní tradici, měla být dívenka Marie dána rodiči ve svých třech letech (do 14 let) v jeruzalémském chrámu do internátní školy pro výchovu dívek, zde byla zasvěcena Bohu, v chrámě složila slib čistoty (viz 16.10.), v r. 543 byl vedle trosek chrámu postaven mariánský kostel (v 7. století zbořen muslimy) a 21.11. posvěcen, ve velké oblibě byl tento svátek v Konstantinopoli (Cařihrad, Istanbul), podle tradice se dostal na západ díky vyslanci kyperského krále Filipa z Maizeres, který papeži Řehoři XI. vylíčil slavení tohoto svátku s takovým nadšením, že ho zavedl i do západní liturgie. 213. papež Sixtus IV. rozšířil v r. 1472 slavení svátku na celou církev. Události z dětství Panny Marie jsou zapsány ve starokřesťanských legendách a v apokryfním evangeliu sv. Jakuba (neznámý autor z 2. století). Podle těchto legend a tradice Panna Maria četla spisy proroků, znala žalmy a rozjímala o Božím slově. Jeho znalost dosvědčuje Mariin Magnificat (Velebí má duše Pána). Do r. 1969 byl název svátku Obětování Panny Marie v chrámu v Jeruzalémě.
-------------------------------------------------------
Cecílie sv. 22.11. panna a mučednice, lat.: caecus (kékus) = slepá, sv. Cecílie, * 200 Řím, +22.11. 230 Řím, pocházela z patricijské rodiny Caeciliů, zasvětila se Kristu a chtěla žít v panenství. Rodiče ji dohodli svatbu s patricijem Valeriánem. Snoubenci Valeriánovi řekla, že se zasvětila Bohu a že ji chrání Boží anděl. Když ho Valerián chtěl vidět, řekla mu ať se dá pokřtít. Křest mu udělil papež Urban I. Ke křtu přivedla i Valeriánova bratra Tiburcia.
Podle legendy při své svatbě slyšela hudbu a zpěv andělů, kteří nesli dva věnečky, jeden z bílých lilií pro ni, a druhý z červených růží pro Valeriána. O jejím umučení je zapsáno: „cantatibus organis Cecilia virgo in corde suo soli Deo cantabat dicens (zněly hudební nástroje, Cecílie panna v srdci svém sama Bohu zpívala)“. Oba bratři se stali horlivými křesťany, společně se starali o nemocné, navštěvovali uvězněné křesťany a pohřbívali mrtvé. Prefekt Almachius chtěl jejich majetek a dal je zatknout.
Po smrti manžela a švagra (+14.4. 230, společně se soudcem Maximem, kterého obrátili na víru cestou na popraviště), byla Cecílie zatčena a dušena v horké lázni vedrem a párou. Nic se jí nestalo, dal ji prefekt Almachius popravit mečem. Kat ji těžce poranil a ona tři dny umírala ve vězení. Ještě předtím majetek odkázala služebnictvu a chudým. Když nemohla mluvit, ukazovala třemi prsty, že věří v Trojjediného Boha. Její tělo a těla jejích spolumučedníků pohřbil 17. papež Urban I. v Kalistových katakombách na Via Appia. V 9. století dal těla přenést 99. papež sv. Paschalis I., a uložil je v novém kostele sv. Cecílie v Zátibeří. Ten byl přestavěn z jejího domu v Zátibeří (Trastevere), který před smrtí věnovala papeži Urbanovi I.
Roku 1599 byl otevřen její hrob, ve kterém bylo její neporušené tělo. Podle něho vytvořil sochař Štěpán Maderna ležící mramorovou sochu, která je její skutečnou podobou. Tělo sv. Cecílie je uloženo v kryptě, s ostatky jejího snoubence sv. Valeriána a jeho bratra sv. Tiburcia (Tiburtius), společně s ostatky 17. papeže Urbana I. a 22. papeže Lucia I. Patronka církevní hudby, varhaníků, hudebníků a zpěváků. Pranostika na její svátek: „sv. Cecílie hroudy sněhem kryje“.
---------------------------------------------------------
Slavnost Ježíše Krista Krále
"Slavnost Ježíše Krista Krále" je svátek, který se slaví poslední neděli liturgického roku (34. neděle v liturgickém mezidobí - poslední neděle před adventem). Svátek vyhlásil v roce 1925 papež Pius XI. Svátek připomíná Kristův královský titul, Kristovu svrchovanost nad lidskými dějinami i nad všemi „vládci“ v tomto světě. „Ježíš Kristus - Pán a Král - je cíl lidských dějin, bod, v němž se sbíhají tužby dějin a civilizace, střed lidského pokolení, radost všech srdcí a naplnění všech jejich tužeb. Jeho vzkřísil Otec z mrtvých, vyvýšil a umístil po své pravici...“ (GS 45).
