Svatí tohoto týdne
Neděle Božího milosrdenství
Druhá neděle velikonoční je posledním dnem velikonočního oktávu, kdy jsme si každý den od neděle Zmrtvýchvstání Páně připomínali slavnost Kristova vítězství nad smrtí. V dobách rané církve se tato neděle nazývala Bílou nedělí (lat. Dominica in albis), protože tento den nově pokřtění, tzv. neofyté, odkládali svá bílá roucha, do kterých byli oblečení při křtu o Velké noci. Již v historii byla tato neděle spojována s evangeliem o ustanovení svátosti smíření „Komu odpustíte hříchy, tomu jsou odpuštěny, komu je neodpustíte, tomu odpuštěny nejsou.“ (J 20,23). Právě v této svátosti se nejvíce odráží Boží milosrdenství, projev Boží lásky k člověku. „Milosrdenství je skutečně jádrem evangelního poselství, je to vlastní jméno Boha, jeho tvář, kterou zjevil ve Starém zákoně a plně v Ježíši Kristu, vtělená Láska stvořitele a vykupitele.“
Vznik neděle Božího milosrdenství
Velkým šiřitelem Božího milosrdenství byla sestra Faustyna Kowalská, polská řeholnice a mystička, která žila v první polovině 20. století. Právě jí se zjevil Ježíš a položil ji na srdce toto přání, jak popisuje ve svém Deníčku: „Toužím, aby svátek Milosrdenství byl útočištěm a úkrytem pro všechny duše a zvlášť pro ubohé hříšníky. V tento den je otevřeno nitro mého milosrdenství; celé moře milostí vylévám do duší, které se ke zdroji mého milosrdenství přiblíží. Duše, která přijme svátost smíření a svaté přijímání, dosáhne úplného odpuštění vin a trestů; v tento den jsou otevřena všechna stavidla Boží, skrze něž proudí milosti; ať se žádná duše nebojí ke mně přiblížit, i kdyby její hříchy byly jak šarlat.“ (699)
Sestra Faustyna byla v jubilejním roce 2000 prohlášena sv. Janem Pavlem II. za svatou. Stalo se tak právě na druhou neděli velikonoční, kterou při této příležitosti svatý papež ustanovil za neděli Božího milosrdenství. O pět let později, v roce 2005, v předvečer tohoto svátku, se papež sv. Jan Pavel II. navrátil do Otcova domu.
------------------------------------------------------------------------------
Petr Chanel sv. 28. 4. kněz a mučedník, * 12. 7.1803 Cuet (Potiére) ve Francii, deset let působil jako farář v sousedství sv. Jana Maria Vianneye, stal se profesorem teologie, vstoupil do řádu maristů SM a v r. 1837 odešel na misie na ostrov Futuna, kde byla silná pohanská tradice a několik let zde působili misionáři metodisté.
Za 18 měsíců svého působení pokřtil 4 dospělé a 16 dětí, domorodci ho nazývali „muž s nejlepším srdcem“, když ho požádal o křest princ, následník trůnu, dostal král Nuiliki strach o své panství a nechal kněze zavraždit, za několik měsíců po jeho smrti se dal pokřtít panovník a postupně i jeho poddaní se stali všichni katolíky, první mučedník Oceánie a Polynésie, + 28. 4.1841 ostrov Futuna v Oceánii, 261. papež ct. Pius XII. ho svatořečil 13. 6.1954.
Ludvík Maria Grignon sv. 28. 4. kněz a misionář, sv. Ludvík Maria Grignon de Montfort, * 31. 1.1673/4 v Montfortu ve Francii, stal se knězem v r. 1700, vedl nemocnici v Poitiersu (Poatie) a v r. 1715 založil řád Dcer Moudrosti (montfortské sestry), ctil Pannu Marii a byl velkým šiřitelem mariánské úcty, papež Klement XI. ho jmenoval apoštolským misionářem ve Francii, pracoval s plným nasazením, vysvětloval věrouku proti jasnsenismu, zemřel vyčerpáním ve věku 42 let, + 28. 4.1716 St. Laurent sur Sévre, po jeho smrti vznikl mužský řád montfortská Mariina společnost SMM, 261. papež ct. Pius XII. ho kanonizoval 20. 7.1947.
-----------------------------------------------------------
Kateřina Sienská sv. 29. 4. řeholnice, učitelka církve a spolupatronka Evropy, * 25. 3.1347 Siena, + 29. 4.1380 v Římě. Narodila se jako nejmladší 24. dítě v rodině barvíře Benincasa, měla 23 starších sourozenců. Ve 12 letech se měla vdát, ale odmítla a v 16 letech vstoupila do řádu dominikánek.
Díky zdravému úsudku a vrozené veselosti měla vyjimečný vliv na lidi. Sloužila nemocným, chudým a vězněným. V r. 1374 odešla do Pisy, aby ošetřovala nemocné při morové epidemii. V době církevní krize působila jako zvěstovatelka pokoje a rozeslala několik tisíc dopisů knížatům, králům, biskupům i papeži. Usmiřovala nepřátele a donutila je k dialogu. Jejím přičiněním se v r. 1376 vrátil 202. papež Řehoř XI. z Avignonu do Říma, když mu předtím poslala dopis: „Ctnost je v srdci jako kapitán v pevnosti. Kdo nebojuje, nedosáhne vítězství a kdo nedosáhne vítězství, zůstane zahanben. Nepřátelé (hříchy), vnikají dovnitř duše a mnohdy ovládnou celé město i pevnost vůle. Buďte proto člověkem mužným a ne bázlivým.“
Svou knihu Dialog aneb Knihu o Božské Prozřetelnosti diktovala deseti písařům, protože nikdy neuměla psát. Zachovalo se 381 dopisů. Ve 28 letech 1. 4.1375 dostala stigmata a měla dar vidění. Zúčastňovala se poprav, s kterými nesouhlasila, aby byla morální oporou odsouzených a stála u nich do poslední chvíle.
Byla pomlouvána, že se nechová vždy, jak by měla. Jednou dala svůj plášť nahému žebrákovi, když za to byla kritizována, řekla: „raději budu bez pláště než bez lásky.“ V té době bylo neslušné, aby žena chodila na veřejnosti bez pláště. Několik posledních let žila jen ze svatého přijímání.
Zemřela ve 33 letech a byla pohřbena v kostele Santa Maria sopra Minerva v Římě. 211. papež Pius II. ji v roce 1461 svatořečil, 4.10.1970 byla prohlášena učitelkou církve 263. papežem ct. Pavlem VI. Stala se 2. patronkou Říma.
-------------------------------------------------------------
Zikmund sv. 2. 5./30. 4. král a mučedník, germ.: sieg mund = vítězná ochrana, sv. Zikmund Burgundský * 5. století v Lyonu, + 1. 5. 524/525 Coulmiers ve Francii. Syn krále Gundobalda, vychovaný v ariánském křesťanství, zásluhou viennského arcibiskupa sv. Avita přestoupil na katolickou víru a v r. 497 byl pokřtěn, otec jeho rozhodnutí toleroval, v r. 516 se stal po otci burgundským králem. Zasloužil se o právní uspořádání burgundského kmene. Svou zbožností obrátil na katolickou víru mnoho ariánů. Založil opatství St. Maurice (sv. Mořic ve Švýcarsku) s ostatky tohoto mučedníka z tebalské legie.
Po smrti královny se podruhé oženil. Jeho druhá manželka ho popudila proti synovi Siderikovi (z prvního manželství), král ho dal v noci uškrtit, když si uvědomil co se stalo, začal konat tvrdé pokání na odčinění své viny, na radu biskupa sv. Avita šel jako poutník bos do Říma, zakládal kláštery s hospitály, odešel do kláštera sv. Jana u sv. Mořice ve Švýcarsku. Během roku 523 vypukla válka ve které byl zajat s manželkou i dětmi králem Chlodomirem, odvezen do Orleansu, ve vězení mučen a vhozen v Coulmiersu do studně s manželkou a dvěma syny.
16.10. 535 byly ostatky krále Zikmunda přeneseny do kláštera sv. Jana ve Sv. Mořici. Část jeho ostatků a ruku sv. Mořice převezl v roce 1354 Karel IV. (jako burgundský král byl jeho nástupcem) do Prahy. Celé tělo přivezl 28. 8.1365 a uložil je v nové kapli v katedrále sv. Víta, Václava a Vojtěcha. Vyhlášením pražské synody v r. 1366 se stal českým patronem a 2. 5. toho roku se slavil jeho svátek. V církevním kalendáři svátek přeložen v r. 1969 na 30. 4. Atribut: vousatý král, královská koruna, žezlo, jablko (jako globus), meč.
Pius V.sv. 30. 4. papež, lat.: pietas = zbožný, poctivý, dobročinný, přívětivý, oddaný, sv. Pius V., vlastním jménem Antonio Michele (Antonín Michael) Ghislieri, * 17. 1.1504 Bosco v Itálii, pocházel z chudé rodiny, byl pastýřem ovcí, do školy ho poslal bohatý soused, který platil studia na dominikánské škole, kam později vstoupil do řádu dominikánů OP., v 1528 vysvěcen na kněze, r. 1556 na biskupa v Sutri, v r. 1577 se stal kardinálem a v r. 1566 nastoupil na stolec sv. Petra jako 226. papež a bílý řádový hábit dominikánů si nechal i jako papež, od té doby nosí papežové bílou kleriku, přijal jméno svého předchůdce papeže Pia IV. a pokračoval v jeho reformách, desetkrát snížil počet úředníků ze 150 na 15, propustil polovinu dvořanů, zakázal býčí zápasy, potíral simonii (kupčení s posvátnými věcmi a úřady) a nepotismus (příbuzenství v úřadech), všechny duchovní nabádal ke svatému životu, vydal Římský misál (který platil až do r. 1969), katechismus a breviář, vyzval k modlitbě růžence za mír a když došlo na podzim roku 1571, na svátek Panny Marie Růžencové 7.10., k rozhodující námořní bitvě u Lepanta proti sultánu Sulejmanovi a jeho tureckým vojskům, byli muslimové poraženi, rozšířil na celou církev slavení výročí posvěcení basiliky Panny Marie Sněžné (Větší) – Sancta Maria Maggiore, + 1. 5.1572 Řím, pohřben v chrámu Panny Marie Sněžné, 244. papež Klement XI. ho prohlásil za svatého v r. 1712.
--------------------------------------------------------------
1.5. Dělník sv. Josef
Sv. Josef pracoval jako nazaretský tesař pro Ježíše a v jeho důvěrné blízkosti. Jeho dílna vrhá nové světlo na důstojnost práce. Člověk se v práci nejen realizuje, ale je to zároveň i služba bližnímu, společnosti, a tím i Kristu. Už od Lva XIII. se papežové snaží obrátit pozornost křesťanského světa k chápání tohoto hlubšího smyslu lidské práce. První máj, slavený v dnešním světě jako den práce, je proto od roku 1955 postaven pod ochranu sv. Josefa.
-----------------------------------------------------------
Atanáš Veliký sv. 2. 5. biskup, sv. Athanasius, řec.: athanasis = věčnost, nesmrtelnost, sv. Athanáš Veliký, * 296 Alexandrie v Egyptě, mimořádně nadaný, žil podle zásad sv. Antonína Poustevníka, alexandrijský patriarcha (biskup), církevní učitel.
Jako jáhen se zúčastnil nicejského sněmu v r. 325, po smrti biskupa Alexandra v r. 327 byl zvolen ve 33 letech biskupem, v úřadě byl 46 let, pronásledován ariány (společně se sv. Cyrilem Jeruzalémským + 386).
Střídavě vyhnán postupně pěti císaři (synové sv. Konstantina Konstantius II. a Konstans I. se ho zastali a mohl se vrátit), celkem prožil 20 let ve vyhnanství (Trevír 335 – 337).
Napsal mnoho naučných knih, kde obhájil a vysvětlil nicejské Vyznání víry, že Bůh Otec a Bůh Syn mají jednu podstatu bytí, od r. 366 působil trvale opět v Alexandrii, sv. Řehoř Naziánský ho nazval sloupem církve.
+ 2. 5. 373 Alexandrie, převezen do chrámu Sv. Kříže v Benátkách. Ve východní církvi patří mezi čtyři velké církevní otce (sv. Basil Veliký, Jan Zlatoústý, Řehoř Naziánský).
-------------------------------------------------------------
Filip sv. 3. 5. apoštol a mučedník, řec. philos hippos, philippos = milovník koní.
Sv. Filip, * v Betsaidě, původním povoláním rybář. Po jednom z Ježíšových kázání u vesnice Betsaida, kde se shromáždilo velké množství lidí se ho Ježíš zeptal, kde se dá nakoupit chleba pro tolik lidí (J 6,5). Sv. Lukáš píše, že zázračné nasycení 5.000 mužů se událo u vesnice Betsaida (L 9,10).
Sv. Filip hlásal evangelium ve Frýgii v Malé Asii, kde byl přibit na kříž, + 81. Podle lidové tradice se noc z 30. dubna na 1. května nazývala filipojakubská (noc čarodějnic – valpružina noc). V církevním kalendáři svátek přeložen v r. 1969 z 1. 5. na 11. 5. V r. 1972 byl přesunut na 3. 5. Společný svátek se sv. Jakubem Mladším. Slaví se společně proto, že v 6. století byly jejich ostatky společně pohřbeny v nově posvěceném chrámu sv. Apoštolů v Římě (Ss. Dodici Apostoli).
Jakub Menší, Jakub Mladší, Jakub Spravedlivý sv. 3. 5. apoštol, sv. Jakub Mladší–Menší (postavou), Jakub Alfeův. *7 př.Kr., +62. Syn Kleofáše Alfea a Marie (pravděpodobně sestra nebo sestřenice Panny Marie), bratr sv. Marie Salome, sv. Judy Tadeáše a sv. Simeona, druhého jeruzalémského biskupa a Josefa, Ježíšův bratranec ("bratr" Páně), strýc sv. Jakuba Staršího.
V prvotní církvi měl přízvisko Spravedlivý (u Židů to byl člověk, který dělá něco navíc, obětuje se za druhé=svatý). O jeho zbožnosti se tradovalo, že trávil tolik času na modlitbách, až měl kolena oteklá jako velbloud. Je autorem "Listu sv. Jakuba", který byl zařazen do Nového Zákona. V tomto dopise je velice důležitá věta: "víra bez skutků je mrtvá" (Jak 2,26).
1. jeruzalémský biskup. Úřad vykonával 30 let. Za velekněze Annáše II. zemřel mučednickou smrtí, když byl shozen z vrcholu jeruzalémského chrámu. Modlil se za ty, kteří ho shodili. Někdo z davu vykřikl: „Přestaňte, on se za nás modlí k Bohu.“ Uslyšel to jeden valchář a ubil ho svým kyjem (valchář vyráběl vlněné látky-sukna a kyjem máčel sukno ve vodě). Sv. Jakub zemřel ve věku 69 let. O jeho životě se zmiňuje i historik Josef Flavius v Židovských starožitnostech a sv. Pavel o něm píše v listu Galaťanům (Ga 2, 11-13). Byl pohřben na místě umučení. Ještě v době císaře Hadriána se dochoval Jakubův náhrobní kámen. Na tom místě byl později postaven kostel a ostatky sv. Jakuba v něm byly uloženy.
V církevním kalendáři svátek přeložen v r. 1969 z 1.5. na 11.5., roku 1972 byl přesunut na 3.5. Východní církev slaví liturgii nazvanou jménem sv. Jakuba. Tato liturgie se slouží pouze 1 x za rok 22.10. a svojí jednoduchostí připomíná setkání věřících s biskupem v prvních dobách křesťanství.
Společný svátek se sv. Filipem proto, že 1.5.570 byly jejich ostatky společně pohřbeny v nově posvěceném chrámu sv. Dvanácti apoštolů v Římě (Ss. Duodecim Apostolorum, Ss. Dodici Apostoli). Podle lidové tradice se noc z 30. dubna na 1. května nazývala filipojakubská (noc čarodějnic–valpružina noc).
---------------------------------------------------------------------
Florián sv. 4. 5. mučedník, lat.: floris = kvetoucí, slavný. Sv. Florian z Lorchu, * 270 Zeiselmauer u Vídně, římský voják, místodržitel v Lavriku (Lauriac, dnes Lorch u Lince) v Rakousku. Při pronásledování křesťanů se pokusil osvobodit zajaté souvěrce, plán byl prozrazen a on byl uvězněn spolu se 40 vojáky své setniny. Místodržitel Aquilinius ho odsoudil k smrti utopením. Přivázali mu na krk mlýnský kámen a svrhli ho do řeky Enže, + 4. 5. 294/304 Lorchu u Ennsu v Rakousku. Jeho tělo vyplavila řeka na břeh, kde se k němu posadil orel a hlídal ho, aby ho nikdo nezhanobil. Tělo našla ho a pohřbila na svém statku vdova Valerie. V 8. století zde byl postaven kostel a augustiniánský klášter sv. Floriana. V 11. století byla část ostatků přenesena do Říma a do Krakova. Patronem hasičů se stal podle legendy z 15. století, která vypráví, že pomohl jako velitel se svými vojáky hasit hořící dům. Jeho patronát proti ohni vznikl z toho, že byl utopen ve vodě. Do té doby byli patroni proti ohni sv. Vavřinec a sv. Agáta. V basilice v Lorchu se uchovává i mlýnský kámen, který měl na krku. Po 2. světové válce byly nalezeny ostatky sv. 40 vojáků, mučedníků. V církevním kalendáři svátek od r. 1969, patron Rakouska, Bavorska, Krakova, Bologně, hasičů.
|
|
|||||||||||||||||
.
|
|
|||||||||||
.
|
|
|
|
|
|||||||||||||||||||||||
|
|
|
||||||||||||
Lid byl plný očekávání a všichni uvažovali o tom, zdali Jan není Mesiášem. Jan jim všem na to říkal: „Já vás křtím vodou. Přichází však mocnější než já; jemu nejsem hoden ani rozvázat řemínek u opánků. On vás bude křtít Duchem Svatým a ohněm.“ Když se všech lid dával pokřtít a když byl pokřtěn i Ježíš a modlil se, otevřelo se nebe, Duch svatý sestoupil na něj v tělesné podobě holubice a z neb se ozval hlas: „Ty jsi můj milovaný Syn, v tobě mám zalíbení.“ (Lk 3,15-16.21-22)
Zdislava měla mladší sourozence: Eufémii, Alžbětu (Eliška), Petra a Libuši. Provdala se za syna děčínského purkrabího Markvarta pana Havla rytíře Jablonského z Lemberka z rodu Markvarticů, předního českého velmože, pobočníka krále Václava I. Měli 4 děti: Havel *1240, +1270 (v r. 1265 nejvyšší číšník království českého, od r. 1254 rytíř českého krále Přemysla Otakara II.), Markéta, Jaroslav z Turnova (*1245, dříve byl pokládán za kronikáře Dalimila), Zdislav (Zdeslav) ze Zvířetic *1251, +1319 (1272–1284 purkrabí Pražského hradu). Havel byl často v královské družině, Zdislava spravovala rozsáhlé panství.
Podle vzoru sv. Anežky České zakládala klášterní špitály v severních Čechách (Jablonné v Podještědí, Turnov), kde sama pomáhala ošetřovat nemocné a chudé. Spolupracovala s řádem dominikánů. Seznámila se s blahoslaveným Česlavem, polským dominikánem (žákem sv. Dominika) a to byl pro ni podnět, že se stala dominikánskou terciářkou. Spolu s manželem Havlem pozvali dominikány do Jablonného a do Turnova, kde pro ně založili kláštery a chrámy. Vzdělávala a vychovávala hradní služebnictvo. Ošetřovala ve špitále, který založila pro nemocné, chudé, bezdomovce a válečné uprchlíky. Byla to doba tatarských vpádů do střední Evropy.
Zmínky o sv. Zdislavě jsou v Dalimilově kronice: „Roku 1252 po zrození milého Jezu Krista odešla ze světa Zdislava, paní vzácná, počestná a čistá, jež pomáhala bědným povstat z már, slepcům kouzlem zrak zpět vracela, maláty uměla docela vyhojit, léčila mrzáky a konala četné zázraky. Pět mrtvých mocí Boží vzkřísila, mnohým slepým zrak navrátila, chorých a malomocných mnoho uzdravila a nad jinými ubohými veliké divy činila.“
Zemřela ve věku 32 let a byla pohřbena v klášterním kostele sv. Vavřince v Jablonném v Podještědí. V r. 1731 byly její ostatky umístěny do nové rakve.
Nejstarší písemné záznamy o sv. Zdislavě pocházejí ze začátku 14. století, z doby 500 let po její smrti, v Dalimilově kronice a ve Žďárské kronice.
Česká patronka, ochránkyně rodin, patronka Lužických Srbů, Poláků, Slováků a Němců.
V roce 1947 zahájil kardinál Štěpán Trochta, biskup litoměřický, diecézní proces svatořečení. Blahořečena papežem sv. Piem X. 28.8.1907. Dne 21.5.1995 ji společně s bl. Janem Sarkandrem svatořečil papež sv. Jan Pavel II. při své návštěvě v Olomouci.
Ke svatořečení přispěl zázrak uzdravení lékaře Františka Straka na přímluvu bl. Zdislavy. V září 1989 v nemocnici v Novém Městě na Moravě při lékařské poradě zkolaboval chirurg. Bylo mu 49 let a mnoho let se léčil se srdeční chorobou. Přes dvě hodiny ho kolegové resuscitovali, ale nedařilo se ho oživit. I když byl podle lékařů mrtvý, nechali ho na žádost rodiny napojeného na přístroje.
V té době nastoupila službu zdravotní sestra Stanislava Vondálová, která se připojila k modlitbám rodiny a za lékaře se začala modlit k bl. Zdislavě, vytvořila modlitební řetězec a požádala další známé o modlitbu. Umírajícímu lékaři se začaly vracet životní funkce a ještě ten den otevřel oči a reagoval kýváním hlavy. Druhý den byl lékař František Straka při plném vědomí. Jako těžký kardiak žil ještě 7 let. Toto uzdravení uznala Kongregace pro svatořečení za zázrak a papež sv. Jan Pavel II. prohlásil blahoslavenou Zdislavu za svatou. Na přímluvu svaté Zdislavy se událo asi 80 uzdravení, jedno z nich bylo i uzdravení herce Františka Peterky, 1922-2016 (Krkonošské pohádky).
24.10.2000 byl kostel v Jablonném papežem sv. Janem Pavlem II. povýšen na baziliku minor (menší) s titulem „sv. Vavřince a sv. Zdislavy“ a ona prohlášena za hlavní patronku Litoměřické diecéze. Od roku 2002 je sv. Zdislava patronkou Libereckého kraje. Atribut: stará se o žebráka (žebráky), má u sebe čtyři děti.
Podle Brunona z Querfurtu byla Vojtěchova babička Hedvika Saská dcerou císaře Jindřicha I. Ptáčníka Saského (rod saských Luidolfovců). Kníže Slavník, Vojtěchův otec byl jejím synem. Vojtěch měl staršího bratra Soběslava a mladší sourozence: Spytimíra, Pobraslava (Bobraslav), Bořeje, Čáslava (podle něho jméno města) a nejmladšího Radima.
Od dětství býval Vojtěch často nemocný a rodiče slíbili, že pokud se uzdraví, stane se knězem. Modlili se k Panně Marii a svůj slib splnili. Jeho vychovatelem byl učitel kněz Radla. V pěti letech byl biřmován na Libici (LIVBVZ) magdeburským arcibiskupem Adalbertem (+981) a jeho jméno si dal jako své biřmovací. To se stalo v západním světě synomymem pro jméno Vojtěch. Arcibiskup Adalbert se zastavil na Libici, když se vracel přes Čechy do své diecéze.
V letech 972-981 studoval Vojtěch na škole v Magdeburgu. Po návratu působil jako podjáhen u pražské kapituly. S ostatními členy kapituly byl při smrti 1. pražského biskupa Dětmara (+2.1.982). 19.1.982 na hradišti Levý Hradec byl Vojtěch ve 26 letech zvolen druhým pražským biskupem. Nejdříve nechtěl volbu přijmout. Pamatoval biskupa Dětmara, který litoval své povolnosti a ústupků před zákony. Byl vysvěcen na kněze a odjel do Verony v Itálii za císařem Otou II. Ten mu předal prsten a berlu (investitura). Na svátek sv. Petra a Pavla 29.6.983 byl vysvěcen na biskupa mohučským arcibiskupem Willigisem. Ve Veroně se sešel s opatem sv. Majolem z Cluny (11.5.). Po návratu do Čech se snažil uvést do veřejného života křesťanské ideály, ale nebyl pochopen. Kníže Boleslav II. s ním měl spory, protože on i obyvatelé žili pohansky. Přežívalo mnohoženství, prodej otroků, sňatky mezi příbuznými, trhy znesvěcovaly neděle a svátky, nedodržovaly se dané zákony. Mravně nežili ani kněží, kteří se v té době mohli ženit. Měli několik konkubín a zanedbávaly vlastní ženu.
Pro neshody se zemany a nedodržování zákonů odešel se souhlasem mohučského arcibiskupa s bratrem Radimem r. 988 z Čech do Říma. 138. papeži Janu XV. chtěl složit úřad a odejít do Svaté země. Při zastávce v klášteře na Monte Cassinu vstoupili do benediktinského kláštera. Tam byla volná morálka a tak přešli do řeckého kláštera Valle Lucca. Odtud v r. 989 přišel pod opata Lva na římský Aventin do kláštera do kláštera Panny Marie, sv. Bonifáce a sv. Alexia. Tam Vojtěch složil 17.4.990 sliby a stal se benediktinem. Jeho bratr přijal jméno Gaudentius (radostný, Radim).
Pražskou diecézi řídil v letech 988–990 míšeňský biskup Volkold (+990). Poměry poškozovaly pověst Čech, proto bylo v r. 992 vypraveno knížecí poselstvo, v čele s učitelem Radlou, a mnichem a kronikářem Kristiánem (syn Boleslava I., Vojtěchův bratranec). Na žádost českého poselstva se Vojtěch v roce 992 opět ujal diecése. Do Čech s ním přišlo 12 mnichů, kteří založili břevnovský klášter. Cestou domů se v Cáchách setkal Vojtěch s budoucím císařem Otou III. Do Čech přišel v neděli a hned v Kostelci (Plzeň-Doubravka) uviděl velký trh. Do Prahy přišel bos v plátěném oděvu kajícníka. Byl nadšeně vítán knížetem, duchovenstvem a davy lidí. Všichni slibovali nápravu.
Své příjmy rozdělil na 4 části: 1) na vykupování otroků, 2) pro chudé, 3) pro chudé samotné kněze, 4) pro sebe a svou družinu. Kníže Boleslav II. vydal 14.1.993 zakládající listinu břevnovského kláštera (u nás byl jediný klášter benediktinek u sv. Jiří na Hradě). V r. 994 se Vojtěch stal svědkem vraždy v kostele sv. Jiří na Hradě. Šlo o rodovou krevní mstu Vršovců na cizoložné ženě, která se využila azylu a držela se oltáře, kde ji uťali hlavu. Vršovce dal do klatby, žádal na knížeti nápravu a ten se mu vysmál.
Protože poměry se nijak nezměnily odešel s bratrem Radimem v roce 994 opět do Říma k papeži Janu XV. (985–996), kde se spřátelil s mladým císařem Otou III. Cestou se zastavil v Gaboltově na východním Slovensku (kde vytryskl pramen, u kterého byla postavena kaple), pokračoval do Dolních Uher, kde pokřtil syna vévody Gejzy Vajka jménem Štěpán (pozdější 1. uherský král sv. Štěpán I. Uherský).
Vrátil se na Aventin, kde se stal zástupcem opata Lva. Na svátek sv. Václava 28.9.995 sloužil v basilice sv. Petra mši svatou s papežem Janem XV. V ten den došlo na Libici k vyvraždění Slavníkovců (Spytimír, Pobraslav, Pořej a Čáslav s rodinami). Přežil Vojtěch, Radim a Soběbor (Soběslav). Ten vedl vojsko proti pohanským Obodritům (Bodrcové v severním Německu), později byl ve vojsku Boleslava Chrabrého a padl v boji o Prahu 4.9.1004. Při této mši se Vojtěch dostal do bilokace (zdvojení). Ve stejnou dobu pohřbíval příbuzné na Libici a stál u oltáře ve svatopetrském velechrámu v Římě.
V roce 996 zemřel papež Jan XV. a nastoupil nový 139. papež Řehoř V. Ten spolu s metropolitou Willigisem trval na Vojtěchově návratu do Čech. Vojtěch si dal podmínku, že ho český národ přijme jako biskupa. České poselstvo, které přišlo do Říma a informovalo o jeho přítomnosti na Libici, ho odmítlo přijmout jako biskupa. Se souhlasem papeže v Římě a arcibiskupa Willigise v Mohuči, odešel v r. 996 jako misionář do Pruska.
Vydal se s bratrem Radimem a mnichem Benediktem na cestu a dopluli do Hamburku. Tam se na něho místní pohané obořili, ať od nich odejde, jinak ho zabijí. Vojtěch jim řekl:„Jsem Slovan Vojtěch, mnich a dříve biskup. Přicházím k vám, abyste opustili modly a přijali pravého Boha.“
Prusové mu opět vyhrožovali zabitím a odvezli je lodí na místo, kde později vyrostlo město Pilava (dnes Baltijsk). Po vylodění odsloužil mši a chtěl pruským Sambijcům vyložit evangelium. Pohané po něm začali házet kameny. Vojtěch se chtěl skrýt v lese zvaném Romovské pole, který byl pro Prusy posvátným hájem. Poblíž hradiště Cholin (Fischhausen, Primorsk) se v posvátném pohanském háji v Tentikkenu (Fischhausen, dnes Primorsk) v kraji Sambia (Samland) uložili ke spánku. Ještě spící je ráno přepadli pohanští Sambijci (Prusové) a svázali. Odvedli Vojtěcha z lesa na vrchol hory, kde mu pohanský kněz Sikko probodl srdce. Dalších sedm bojovníků ho probodlo svými kopími a utloukli vesly. Jeho hlavu nabodli na kůl, kolem kterého tancovali. Byl zavražděn na břehu Baltského moře. Zajali i Vojtěchova bratra Radima a mnicha Benedikta, které později propustili.
Takto je zapsána smrt sv. Vojtěcha v listině Codex diplomaticus Regni Bohemiae (díl I. sv. 371 č. 378) z roku 1144.
Polský král Boleslav I. Chrabrý vykoupil jeho tělo stejnou vahou zlata. Dal ho pohřbít v klášteře v městě Trzemeszno (Třemošín), ale 20.10.997 přenést a pohřbít ho v kostele (katedrále) Panny Marie v Hnězdně (Gniezno–hnízdo). Na bronzových reliéfech na bráně katedrály je vyobrazen život sv. Vojtěcha.
Na žádost císaře Oty III. v roce 999 svatořečen 140. papežem Silvestrem II. Císař Ota III. postavil k jeho poctě chrám v Cáchách. V 10. století mu byl zasvěcen kostel na Tiberském ostrově v Římě (později zasvěcen sv. Bartoloměji), na studni (křtitelnici je nejstarší vyobrazení sv. Vojtěcha. V kapli kostela postavené papežem Juliem III. (1550–1555), je uložena relikvie s označením Corpore S. Adalberti Episcopi et Martyri = tělo sv. Vojtěcha biskupa a mučedníka.
V r. 1000 byla vyhlášena, za účasti císaře Oty III. a knížete Boleslava Chrabrého, papežem Silvestrem II. hnězdenská arcidiecéze (s biskupstvím v Krakově, Kolobřehu–Kolobrzeg a Vratislavi–Wroclaw). V r. 1010 dal postavit král sv. Štěpán I. (16.8.) v Ostřihomi katedrální chrám Panny Marie a sv. Vojtěcha (1. arcibiskupem se stal břevnovský opat Anastasius). V r. 1039 byly nad Vojtěchovým hrobem přečteny Břetislavovy dekrety (nejstarší český zákoník), kde se Češi odřekli všech zlořádů. Kníže Břetislav I. dal vyzvednout ostatky sv. Vojtěcha, sv. Radima a Pěti bratrů (Benedikt–průvodce sv. Vojtěcha, Matouš, Jan, Izák a Kristin +12.11.1003/1005) a odvezl (ukradl) je do Prahy.
Poláci si stěžovali u papeže a kníže musel za pokutu postavit chrám sv. Václava ve Staré Boleslavi (svátek sv. Benedikta s bratřími se slaví v den přenesení ostatků, do r. 1969 Přenesení sv. Vojtěcha, Radima a Pěti bratrů – In Translatione Ss. Adalberti, Gaudentii et V. Fratrum).
V r. 1060 byla nová basilika na Hradě knížetem Spytihněvem I. zasvěcena sv. Vítu, Václavu a Vojtěchu (zasvěcení obnovil 23.4.1997 pražský arcibiskup Miloslav kardinál Vlk). V r. 1127 rozhlásil polský kníže Boleslav Křivoústý, že ostatky sv. Vojtěcha jsou v Polsku, protože byly dobře ukryty před českými uchvatiteli a byly nalezeny.
Ve starší literatuře je uvedeno, že lebka sv. Vojtěcha je uložena v Praze, v Hnězdně a v Cáchách. Měl sv. Vojtěch tři hlavy? Pouze lebka v Praze patří sv. Vojtěchovi a má krevní skupinu A. Lebka v Cáchách má skupinu 0 a lebka v Hnězdně nebyla zkoumána, protože Poláci nedali souhlas s výzkumem.
V roce 1974 potvrdil antropologický průzkum MUDr. E. Vlčka pravost českých ostatků sv. Vojtěcha s porovnání s ostatky sv. Vojtěcha v Římě.
VVojtěch sv. 23. 4. biskup a mučedník, slovan.: voj tiech = útěcha vojů, zástupů, davu lidí. Sv. Vojtěch Slavníkovec, *956 Libice nad Cidlinou, +23.4.997 Cholin v Rusku. Otec Slavník (*920?, +18.3.981), matka Střezislava (sestra sv. Václava, Boleslava I. a Přibyslavy), pravděpodobně synovec zličského knížete Radslava (jeho manželkou byla další sestra sv. Václava). Podle jiných pramenů byla manželkou Radslava kněžna Střezislava.
Podle Brunona z Querfurtu byla Vojtěchova babička Hedvika Saská dcerou císaře Jindřicha I. Ptáčníka Saského (rod saských Luidolfovců). Kníže Slavník, Vojtěchův otec byl jejím synem. Vojtěch měl staršího bratra Soběslava a mladší sourozence: Spytimíra, Pobraslava (Bobraslav), Bořeje, Čáslava (podle něho jméno města) a nejmladšího Radima.
Od dětství býval Vojtěch často nemocný a rodiče slíbili, že pokud se uzdraví, stane se knězem. Modlili se k Panně Marii a svůj slib splnili. Jeho vychovatelem byl učitel kněz Radla. V pěti letech byl biřmován na Libici (LIVBVZ) magdeburským arcibiskupem Adalbertem (+981) a jeho jméno si dal jako své biřmovací. To se stalo v západním světě synomymem pro jméno Vojtěch. Arcibiskup Adalbert se zastavil na Libici, když se vracel přes Čechy do své diecéze.
V letech 972-981 studoval Vojtěch na škole v Magdeburgu. Po návratu působil jako podjáhen u pražské kapituly. S ostatními členy kapituly byl při smrti 1. pražského biskupa Dětmara (+2.1.982). 19.1.982 na hradišti Levý Hradec byl Vojtěch ve 26 letech zvolen druhým pražským biskupem. Nejdříve nechtěl volbu přijmout. Pamatoval biskupa Dětmara, který litoval své povolnosti a ústupků před zákony. Byl vysvěcen na kněze a odjel do Verony v Itálii za císařem Otou II. Ten mu předal prsten a berlu (investitura). Na svátek sv. Petra a Pavla 29.6.983 byl vysvěcen na biskupa mohučským arcibiskupem Willigisem. Ve Veroně se sešel s opatem sv. Majolem z Cluny (11.5.). Po návratu do Čech se snažil uvést do veřejného života křesťanské ideály, ale nebyl pochopen. Kníže Boleslav II. s ním měl spory, protože on i obyvatelé žili pohansky. Přežívalo mnohoženství, prodej otroků, sňatky mezi příbuznými, trhy znesvěcovaly neděle a svátky, nedodržovaly se dané zákony. Mravně nežili ani kněží, kteří se v té době mohli ženit. Měli několik konkubín a zanedbávaly vlastní ženu.
Pro neshody se zemany a nedodržování zákonů odešel se souhlasem mohučského arcibiskupa s bratrem Radimem r. 988 z Čech do Říma. 138. papeži Janu XV. chtěl složit úřad a odejít do Svaté země. Při zastávce v klášteře na Monte Cassinu vstoupili do benediktinského kláštera. Tam byla volná morálka a tak přešli do řeckého kláštera Valle Lucca. Odtud v r. 989 přišel pod opata Lva na římský Aventin do kláštera do kláštera Panny Marie, sv. Bonifáce a sv. Alexia. Tam Vojtěch složil 17.4.990 sliby a stal se benediktinem. Jeho bratr přijal jméno Gaudentius (radostný, Radim).
Pražskou diecézi řídil v letech 988–990 míšeňský biskup Volkold (+990). Poměry poškozovaly pověst Čech, proto bylo v r. 992 vypraveno knížecí poselstvo, v čele s učitelem Radlou, a mnichem a kronikářem Kristiánem (syn Boleslava I., Vojtěchův bratranec). Na žádost českého poselstva se Vojtěch v roce 992 opět ujal diecése. Do Čech s ním přišlo 12 mnichů, kteří založili břevnovský klášter. Cestou domů se v Cáchách setkal Vojtěch s budoucím císařem Otou III. Do Čech přišel v neděli a hned v Kostelci (Plzeň-Doubravka) uviděl velký trh. Do Prahy přišel bos v plátěném oděvu kajícníka. Byl nadšeně vítán knížetem, duchovenstvem a davy lidí. Všichni slibovali nápravu.
Své příjmy rozdělil na 4 části: 1) na vykupování otroků, 2) pro chudé, 3) pro chudé samotné kněze, 4) pro sebe a svou družinu. Kníže Boleslav II. vydal 14.1.993 zakládající listinu břevnovského kláštera (u nás byl jediný klášter benediktinek u sv. Jiří na Hradě). V r. 994 se Vojtěch stal svědkem vraždy v kostele sv. Jiří na Hradě. Šlo o rodovou krevní mstu Vršovců na cizoložné ženě, která se využila azylu a držela se oltáře, kde ji uťali hlavu. Vršovce dal do klatby, žádal na knížeti nápravu a ten se mu vysmál.
Protože poměry se nijak nezměnily odešel s bratrem Radimem v roce 994 opět do Říma k papeži Janu XV. (985–996), kde se spřátelil s mladým císařem Otou III. Cestou se zastavil v Gaboltově na východním Slovensku (kde vytryskl pramen, u kterého byla postavena kaple), pokračoval do Dolních Uher, kde pokřtil syna vévody Gejzy Vajka jménem Štěpán (pozdější 1. uherský král sv. Štěpán I. Uherský).
Vrátil se na Aventin, kde se stal zástupcem opata Lva. Na svátek sv. Václava 28.9.995 sloužil v basilice sv. Petra mši svatou s papežem Janem XV. V ten den došlo na Libici k vyvraždění Slavníkovců (Spytimír, Pobraslav, Pořej a Čáslav s rodinami). Přežil Vojtěch, Radim a Soběbor (Soběslav). Ten vedl vojsko proti pohanským Obodritům (Bodrcové v severním Německu), později byl ve vojsku Boleslava Chrabrého a padl v boji o Prahu 4.9.1004. Při této mši se Vojtěch dostal do bilokace (zdvojení). Ve stejnou dobu pohřbíval příbuzné na Libici a stál u oltáře ve svatopetrském velechrámu v Římě.
V roce 996 zemřel papež Jan XV. a nastoupil nový 139. papež Řehoř V. Ten spolu s metropolitou Willigisem trval na Vojtěchově návratu do Čech. Vojtěch si dal podmínku, že ho český národ přijme jako biskupa. České poselstvo, které přišlo do Říma a informovalo o jeho přítomnosti na Libici, ho odmítlo přijmout jako biskupa. Se souhlasem papeže v Římě a arcibiskupa Willigise v Mohuči, odešel v r. 996 jako misionář do Pruska.
Vydal se s bratrem Radimem a mnichem Benediktem na cestu a dopluli do Hamburku. Tam se na něho místní pohané obořili, ať od nich odejde, jinak ho zabijí. Vojtěch jim řekl:„Jsem Slovan Vojtěch, mnich a dříve biskup. Přicházím k vám, abyste opustili modly a přijali pravého Boha.“
Prusové mu opět vyhrožovali zabitím a odvezli je lodí na místo, kde později vyrostlo město Pilava (dnes Baltijsk). Po vylodění odsloužil mši a chtěl pruským Sambijcům vyložit evangelium. Pohané po něm začali házet kameny. Vojtěch se chtěl skrýt v lese zvaném Romovské pole, který byl pro Prusy posvátným hájem. Poblíž hradiště Cholin (Fischhausen, Primorsk) se v posvátném pohanském háji v Tentikkenu (Fischhausen, dnes Primorsk) v kraji Sambia (Samland) uložili ke spánku. Ještě spící je ráno přepadli pohanští Sambijci (Prusové) a svázali. Odvedli Vojtěcha z lesa na vrchol hory, kde mu pohanský kněz Sikko probodl srdce. Dalších sedm bojovníků ho probodlo svými kopími a utloukli vesly. Jeho hlavu nabodli na kůl, kolem kterého tancovali. Byl zavražděn na břehu Baltského moře. Zajali i Vojtěchova bratra Radima a mnicha Benedikta, které později propustili.
Takto je zapsána smrt sv. Vojtěcha v listině Codex diplomaticus Regni Bohemiae (díl I. sv. 371 č. 378) z roku 1144.
Polský král Boleslav I. Chrabrý vykoupil jeho tělo stejnou vahou zlata. Dal ho pohřbít v klášteře v městě Trzemeszno (Třemošín), ale 20.10.997 přenést a pohřbít ho v kostele (katedrále) Panny Marie v Hnězdně (Gniezno–hnízdo). Na bronzových reliéfech na bráně katedrály je vyobrazen život sv. Vojtěcha.
Na žádost císaře Oty III. v roce 999 svatořečen 140. papežem Silvestrem II. Císař Ota III. postavil k jeho poctě chrám v Cáchách. V 10. století mu byl zasvěcen kostel na Tiberském ostrově v Římě (později zasvěcen sv. Bartoloměji), na studni (křtitelnici je nejstarší vyobrazení sv. Vojtěcha. V kapli kostela postavené papežem Juliem III. (1550–1555), je uložena relikvie s označením Corpore S. Adalberti Episcopi et Martyri = tělo sv. Vojtěcha biskupa a mučedníka.
V r. 1000 byla vyhlášena, za účasti císaře Oty III. a knížete Boleslava Chrabrého, papežem Silvestrem II. hnězdenská arcidiecéze (s biskupstvím v Krakově, Kolobřehu–Kolobrzeg a Vratislavi–Wroclaw). V r. 1010 dal postavit král sv. Štěpán I. (16.8.) v Ostřihomi katedrální chrám Panny Marie a sv. Vojtěcha (1. arcibiskupem se stal břevnovský opat Anastasius). V r. 1039 byly nad Vojtěchovým hrobem přečteny Břetislavovy dekrety (nejstarší český zákoník), kde se Češi odřekli všech zlořádů. Kníže Břetislav I. dal vyzvednout ostatky sv. Vojtěcha, sv. Radima a Pěti bratrů (Benedikt–průvodce sv. Vojtěcha, Matouš, Jan, Izák a Kristin +12.11.1003/1005) a odvezl (ukradl) je do Prahy.
Poláci si stěžovali u papeže a kníže musel za pokutu postavit chrám sv. Václava ve Staré Boleslavi (svátek sv. Benedikta s bratřími se slaví v den přenesení ostatků, do r. 1969 Přenesení sv. Vojtěcha, Radima a Pěti bratrů – In Translatione Ss. Adalberti, Gaudentii et V. Fratrum).
V r. 1060 byla nová basilika na Hradě knížetem Spytihněvem I. zasvěcena sv. Vítu, Václavu a Vojtěchu (zasvěcení obnovil 23.4.1997 pražský arcibiskup Miloslav kardinál Vlk). V r. 1127 rozhlásil polský kníže Boleslav Křivoústý, že ostatky sv. Vojtěcha jsou v Polsku, protože byly dobře ukryty před českými uchvatiteli a byly nalezeny.
Ve starší literatuře je uvedeno, že lebka sv. Vojtěcha je uložena v Praze, v Hnězdně a v Cáchách. Měl sv. Vojtěch tři hlavy? Pouze lebka v Praze patří sv. Vojtěchovi a má krevní skupinu A. Lebka v Cáchách má skupinu 0 a lebka v Hnězdně nebyla zkoumána, protože Poláci nedali souhlas s výzkumem.
V roce 1974 potvrdil antropologický průzkum MUDr. E. Vlčka pravost českých ostatků sv. Vojtěcha s porovnání s ostatky sv. Vojtěcha v Římě.
V rodišti sv. Vojtěcha na Libici byl v 10. století postaven kostel sv. Bonifáce (5.6.), kostel vysvětil sv. Vojtěch), od 14. století do r. 1832 byl kostel zasvěcen sv. Jiří, od r. 1832 sv. Vojtěchovi. 29.4.2000 posvětil královéhradecký biskup Dominik Duka bronzové sousoší sv. bratrů Vojtěcha a Radima (Návrat na Libici, autoři manželé Adamcovi). Sousoší stojí před základy tehdejšího kostela Panny Marie, vedle kterého jsou základy knížecího paláce. 23.4.2005 posvětil biskup Duka kamenný oltář v presbytáři původního kostela Panny Marie.
Apoštolským listem Praga Urbs z 26.11.1965 ho prohlásil 263. papež bl. Pavel VI. hlavním patronem pražské arcidiecéze.
Kronikář Kosmas uvádí v proroctví kněžny Libuše, že „na Pražském hradě vyrostou dvě zlaté olivy, jedna z nich se bude nazývat Více slávy a druhá Vojů útěcha, které svými vrcholky proniknou až do nebe. A budou je ctít mnohé národy, aby skrze ně došly své záchrany.“ (Více slávy = Václav. Vojů /zástupů/ útěcha = Vojtěch. V latinském originále – maior gloria = větší sláva a exercitus solatio = vojsk útěcha.
Atribut: berla, mitra, kniha, pádlo, kopí, štít pražského arcibiskupství, staroboleslavské Paladium (obraz Panny Marie ze Staré Boleslavi).
Patron arcidiecéze pražské, Čech, Slovenska, Maďarska a Polska. vvvvv rodišti sv. Vojtěcha na Libici byl v 10. století postaven kostel sv. Bonifáce (5.6.), kostel vysvětil sv. Vojtěch), od 14. století do r. 1832 byl kostel zasvěcen sv. Jiří, od r. 1832 sv. Vojtěchovi. 29.4.2000 posvětil královéhradecký biskup Dominik Duka bronzové sousoší sv. bratrů Vojtěcha a Radima (Návrat na Libici, autoři manželé Adamcovi). Sousoší stojí před základy tehdejšího kostela Panny Marie, vedle kterého jsou základy knížecího paláce. 23.4.2005 posvětil biskup Duka kamenný oltář v presbytáři původního kostela Panny Marie.
Apoštolským listem Praga Urbs z 26.11.1965 ho prohlásil 263. papež bl. Pavel VI. hlavním patronem pražské arcidiecéze.
Kronikář Kosmas uvádí v proroctví kněžny Libuše, že „na Pražském hradě vyrostou dvě zlaté olivy, jedna z nich se bude nazývat Více slávy a druhá Vojů útěcha, které svými vrcholky proniknou až do nebe. A budou je ctít mnohé národy, aby skrze ně došly své záchrany.“ (Více slávy = Václav. Vojů /zástupů/ útěcha = Vojtěch. V latinském originále – maior gloria = větší sláva a exercitus solatio = vojsk útěcha.
Atribut: berla, mitra, kniha, pádlo, kopí, štít pražského arcibiskupství, staroboleslavské Paladium (obraz Panny Marie ze Staré Boleslavi).
Patron arcidiecéze pražské, Čech, Slovenska, Maďarska a Polska.