Svatí tohoto týdne
Jan z Avily sv. 10. 5. kněz, sv. Jan z Avily, * 1500 Almodóvar del Campo v Kastilii, Španělsko, + 10. 5.1569 Montille ve Španělsku, jeho otec byl židovský konvertita. To byl důvod, aby při právnických studiích opustil universitu, později studoval teologii, od r. 1530 procházel na příkaz biskupa Andalusii jako kazatel, svým kázáním přivedl k víře mnoho lidí, nazýván apoštolem Andalusie, byl duchovním vůdcem sv. Jana z Boha a sv. Františka Borgiáše.
Sv. Ignác z Loyoly ho chtěl přijmout do řádu jezuitů, ale byl odmítnut provinciálem v Andalusii pro svůj židovský původ, 20 let trpěl těžkou nemocí, napsal 18 spisů o Nejsvětější Svátosti a o Panně Marii, zachovaly se jeho dopisy některým osobnostem, pohřben v jezuitském kostele, 263. papež bl. Pavel VI. ho svatořečil 31. 5.1970. Na svátek Panny Marie Růžencové 7.10.2012 ho 266. papež Benedikt XVI. vyhlásil za učitele církve, spolu se sv. Hildegardou (1098 - 17. 9.1179, svátek 30. 5./17. 9.).
------------------------------------------------------
Ignác z Láconi sv. 11. 5. řeholník, *17.12.1701 Láconi na Sardinii, +11.5.1781 Cágliari na Sardinii. Odětství byl pastýřem. V 18 letech těžce onemocněl a slíbil, že po uzdravení vstoupí do kláštera. Na slib zapomněl a vzpomněl si na něj ve chvíli, kdy ho shodil kůň.
Ve svých 20 letech v r. 1721 vstoupil do kapucínského kláštera OFMCap., kde se stal krejčím. Míval tajemná (mystická) vidění a dar proroctví. Od r. 1736 až do své smrti chodil a vyprošoval almužny pro klášter.
Patron těhotných, svatořečen papežem ct. Piem XII. 21.10.1940.
-------------------------------------------------------
Pankrác sv. 12. 5. mučedník, řec.: pankratés = vševládný, vztahuje se k němu pranostika o zmrzlých mužích (Pankrác, Servác, Bonifác), sv. Pankratius, * 290 Frygie v Malé Asii, za rok mu zemřela matka, další rok na to zemřel jeho otec, ujal se ho strýc Dionýsius (Diviš), spolu odešli v r. 303 do Říma, kde poznal křesťanskou víru a přijal křest, císař Dioklecián mu osobně sliboval velké výhody, on se nedal odradit a byl popraven mečem, mučedník 14 let, + 304, jeho tělo pohřbila křesťanka Octavie na Via Aurelia, v r. 500 byl nad jeho hrobem postaven kostel, patron prvokomunikantů (první svaté přijímání), proti bolesti hlavy a křečím.
Nereus sv. 12. 5. mučedník, a Achilleus, lat.: Nereus, bůh moří (Poseidon), otec mořských víl Nereoven, syn Okeanův.
Sv. Nereus, pretorián císaře Nera, žák sv. Petra apoštola, sluha sv. Domitily, neteře císaře Domitia, ta měla statek na Via Ardentina v Římě, později tam vznikly katakomby.
Bylo jim kladeno za vinu, že Domitila odmítla bohatého pohana, spolu se svým bratrem Achileem byli popraveni mečem r. 98., pohřbeni v Domiciliných katakombách (na místě jejího statku).
Ve 4. století byly jejich ostatky přeneseny do kostela vybudovaného k jejich poctě, nazývaný Titulus fasciolae = titul se stužkou (ostatky byly zavázené stuhou), později byl kostel pojmenován Titulus Ss. Nerei et Achilei. Jejich ostatky jsou uloženy pod hlavním oltářem, některé legendy je uvádí jako sourozence ze 4. století.
Achileus sv. 2.11./ 12. 5. mučedník, a Nereus. Ve starořeckých bájích národní hrdina v trojské válce. Sv. Achilleus, pretorián (voják) císaře Nera, žák sv. apoštola Petra, sluha sv. Domitily, neteře císaře Domitia, bylo jim kladeno za vinu, že Domicila odmítla sňatek s bohatým pohanem, spolu se svým bratrem Nereem byli popraveni mečem r. 98, pohřbeni v Domiciliných katakombách (na místě jejího statku).
-------------------------------------------------------
Panna Maria Fatimská
Panna Maria Fatimská 13. 5. svátek připomíná zjevení Panny Marie v r. 1917, v Aljustrelu u portugalského města Fatima, kde se ukázala třem dětem, sourozencům Františkovi a Hyacintě Martovým, a jejich sestřenici Lucii dos Santos.
Dětem sdělila jim tři tajemství: 1) vidění pekla a utrpení lidí, 2) o úctě k Neposkvrněnému Srdci Panny Marie, 3) o papeži, které bylo uloženo v zapečetěné obálce ve vatikánském archivu. Otevřel a přečetl si ho papež bl. Jan XXIII. v r. 1958, a opět ho zapečetil.
Prostřednictvím dětí vyzývala svět k pokání, žádala zasvěcení Ruska Neposkvrněnému Srdci: „Dobří lidé budou mučeni, Svatý Otec bude mnoho trpět, různé národy budou zničeny, nakonec bude triumfovat mé Neposkvrněné Srdce, válka se chýlí ke konci, ale když lidé nepřestanou urážet Boha, začne za pontifikátu Pia XI. (+10. 2.1939) nová a horší válka.“
Na námitku úředních osob v r. 1941, že válka začala 1.9.1939 (pontifikát Pia XII. od 2.3.1939), odpověděla Lucie, že začátek války byl v r. 1938 obsazením Rakouska.
Ve 3. zjevení 13.7.1917 je naučila modlitbu mezi tajemstvími růžence: „Pane Ježíši, odpusť nám naše hříchy, uchraň nás pekelného ohně, přiveď do nebe všechny duše, zvláště ty, které tvého milosrdenství nejvíce potřebují.“.
4. zjevení bylo 19.8., protože od 11. do 15. byly děti ve vězení, poslední zjevení bylo 13.10.1917. Podle mínění sestry Lucie si zvolila Panna Maria 13. den v měsíci, protože podle tradice 13. srpna zemřela a 15. srpna byla vzata do nebe. Ve středověkém Španělsku a Portugalsku se slavil Svátek dobré smrti Panny Marie (13. 8.), v Římské říši byl slaven svátek Smrt Panny Marie (18.1.), záznamy jsou ve španělských a portugalských archivech.
Bl. František, * 11.6.1908, + 4.4.1919, bl. Hyacinta * 11.3.1910, + 20.2.1920, Lucie * 22.3.1907, + 13.2.2005).
Svátek byl zrušen 261. papežem sv. Pavlem VI. v r. 1969, obnoven 266. papežem Benediktem XVI. v dubnu 2005.
-------------------------------------------------
Nanebevstoupení Páně
Nanebevstoupení a Svatodušní svátky jsou dva křesťanské svátky, následující po velikonocích - první za čtyřicet a druhý za padesát dní. Jsou to svátky na památku událostí, které prožili první křesťané. Nanebevstoupení je posledním zjevením vzkříšeného Krista - potom, co se zpřítomnil svým učedníkům, jim sdělil, že napříště již nebude viditelný a vzdálil se, stoupaje k nebi (odtud název "Nanebevstoupení"). Svatodušní svátky (letnice) jsou shromáždění, při němž první křesťané dostávají Kristova Ducha a uvědomují si, že jsou jeho církví - obnovuje se jejich naděje. Skrze Nanebevstoupení a letnice je možno pochopit celý význam Kristova vzkříšení - není již sice viditelný, ale zůstává spojen s námi a dává nám svého Ducha, své světlo a sílu od Boha.
Matěj sv. 24. 2./14. 5. apoštol, hebr.: mattih jáh = dar Boží. Narodil se v Betlémě. + 24. 2. 63 Etiopie. Pocházel ze zámožné rodiny.
Patřil mezi 72 Ježíšových učedníků. Po Jidášově smrti a po Ježíšově vzkříšení byl vybrán z Ježíšových učedníků do apoštolského sboru (Sk 1, 23). Pozdější opisovatelé Bible do latiny, byli zmatení ze dvou Ježíšových apoštolů stejného jména Mattih-jáh. Staršího nazvali Matoušem (Matheus), mladšího Matějem (Mathias, Matyas = Matejas).
Byl zajat, přivázán na kříž a kamenován. Nakonec byl rozsekán nebo sťat sekerou v Kappadocii (v Etiopii?). Jeho ostatky přenesla sv. Helena z Palestiny do Říma. Později je darovala do Trevíru, kam je dovezl biskup sv. Agricius (19. 1.) a uložil v kostele sv. Matěje (původně sv. Eucharia, Eucheria, 19. 2.). Několik ostatků s hlavou sv. Matěje jsou uloženy v basilice Panny Marie Větší (Santa Maria Maggiore) v Římě.
------------------------------------------------------------
Žofie sv. 15. 5./ 15. 5. mučednice, řec.: sóphia = moudrost, sv. Sofie Římská, + 305 Řím, umučena za císaře Diokleciána, v r. 846 přenesl 103. papež Sergius II. její ostatky do kostela sv. Martina al Monti v Římě, patronka hlavního města Bulharska Sofie.
Izidor sv. 15. 5. vyznavač, * 1070 Madrid, rolník, byl mimořádně zbožný a pracovitý, vyznačoval se velkou dobročinností, staral se o pole jednoho barona, když byl povýšen na vrchního čeledína, vzbudilo to závist ostatních, žalovali svému pánu, že zanedbává práci, tím, že chodí denně na mši, baron došel na pole, aby mu vytkl jeho chování a viděl dva cizí muže v bílém (andělé) jak orají s koňmi, jeho manželka sv. Marie Toribia de la Cabeza (8. 9.), mu pomáhala s almužnami pro chudé, jejich jediné dítě zemřelo v dětském věku, + 10. 5. 1130, v r. 1170 byl otevřen jeho hrob, kde bylo jeho tělo i oblek úplně zachovalé, přenesen a pohřben v kostele sv. Ondřeje v Madridu, svatořečen 235. papežem Řehořem V. 12. 3.1622, patron zemědělců.
----------------------------------------------------------
Jan Nepomucký sv. 16. 5. kněz a mučedník.
Hlavní patron Čech.
"Vysvoboď mě od těch, kteří mě nenávidí, vytáhni mě z hluboké vody!" (Žalm 69/68/,15).
Sv. Jan z Nepomuku, *1340/5 Pomuk (dnes Nepomuk) u Plzně, +20.3.1393 Stará rychta v Praze. Otec Velflín (Welflín, Volflín, Volfgang +1367) český Němec, v letech 1355-1367 nepomucký rychtář. Matka byla Češka (údajně z rodu Hasilů). Její jméno se nedochovalo.
Jan byl pokřtěn v kostele sv. Jakuba. Na místě Janova rodného domku stojí jemu zasvěcený kostel, původně zasvěcen sv. Janu Křtiteli. Kronikář Jan Ignác Dlouhoveský i Bohuslav Balbín napsal, že podle legendy se při Janově narození nad jeho domem objevila jasně silná záře. Jako malý chlapec Jan těžce onemocněl, rodiče mu vyprosili na Panně Marii zdraví a z vděčnosti ho určili ke kněžské službě.
V roce 1344 byla v Pomuku založena veřejná škola cisterciáků, kam malý Jan docházel. Studoval v cisterciáckém klášteře pod Zelenou horou v Pomuku, později na pražské Karlově universitě. Podle dochovaných záznamů byl velmi pilný a pečlivý. Podle dokumentů, které napsal, měl velice pečlivé a čitelné písmo. Uměl česky, německy a latinsky. Za Karla IV. byl v letech 1369–1383 byl císařským notářem. Jeho prvním záznamem bylo potvrzení pravosti opisu buly papeže Urbana V.: „Jan, syn zemřelého Velflína z Pomuku, klerik pražské diecéze, z císařské moci veřejný notář“ (z císařské moci Karla IV.). Od r. 1370 notář arcibiskupské kanceláře. Roku 1380 byl vysvěcen na kněze a přidělen k oltáři ve Vlašimské kapli v katedrále sv. Víta (po své smrti byl před touto kaplí pohřben). Farář kostela sv. Havla na Starém Městě (9.10.1380–1390), nad dveřmi sakristie v tomto kostele je umístěna faksimile podpisu sv. Jana.
Podle tradice chodil pěšky na pouť do Staré Boleslavi. V kostele Nanebevzetí Panny Marie uctil Paladium České země (obraz Panny Marie s Ježíškem) a v kostele sv. Václava místo jeho umučení. Pomáhal chudým, staral se o ně a dával jim almužnu.
V roce 1381 získal titul bakalář práva. V letech 1382–1387 studoval právo na universitě v Bologni a Padově kde získal titul JUDr. (Doktor obojího, světského i církevního práva). 1387-1388 byl kanovníkem v (dnes dominikánském) kostele sv. Jiljí (Aegidia) v Praze (kapitula zanikla 1420), 27.9.1389–1392 advokátem vyšehradské kapituly a vyšehradským kanovníkem. Od 1.10.1389–1393 generální vikář pražského arcibiskupa Jana z Jenštejna. 26.8.1390 byl jmenován arcijáhnem v Žatci, kde měl na starost 5 děkanátů s 225 farami. V r. 1378 nastalo církevní schizma (vláda dvou papežů), duchovenstvo podporovalo papeže Urbana a král Václav IV. vzdoropapeže Klimenta VII. Tím se kněží rozcházeli v názorech s králem. K tomu se vršily problémy s královými milci (oblíbenci). Nejoblíbenější byl královský podkomoří (ministr financí) Zikmund Huler z Orlíku, který dal bezdůvodně popravit dva kleriky (jednoho studenta teologie a jednoho kněze). Vikář Jan ho za tuto popravu předvolal k soudu a Huler vzkázal, že přijde v doprovodu 200 ozbrojenců.
Král Václav IV. chtěl omezit práva české církve. Pro svého milce Hynka Pluha z Rabštejna plánoval založit nové biskupství a vyhlédl si k tomu klášter v Kladrubech. Čekal až zemře nemocný opat Racek (+po Novém roce 1393). Po smrti opata Racka zvolili mniši novým opatem Alberta Olena (Olana). Ke vznesení námitek proti zvolenému opatovi vyhlásil arcibiskup lhůtu dvou měsíců. Protože žádné námitky nebyly vzneseny, potvrdil generální vikář Jan 10.3.1393 Alberta Olena ve funkci kladrubského opata.
Pod záminkou potvrzení volby opata bylo svoláno jednání obou stran do kláštera Maltézských rytířů na Malé Straně. Opilý král rozkázal všechny odvést na Hrad, ale arcibiskupovi se podařilo uprchnout. Další tři církevní představitelé: vikář Jan z Nepomuku, oficál (církevní soudce) Mikuláš Puchník (generální vikář 1383–1389), mělnický probošt a kanovník u sv. Víta Václav Knobloch byli zatčeni a odvedeni do vězení na Hradě. Spolu s nimi byl zatčen i arcibiskupský hofmistr rytíř Něpr. Jako příčinu sporu uvedl král neshodu vikáře s jeho vůlí.
Jan byl na Hradě uvězněn pod schodištěm v cele 1,5x1,5 metr (pozdější Ludvíkovo křídlo u Vladislavského sálu). Když se král nedozvěděl, co potřeboval, dal je všechny čtyři vláčet ulicemi ke královskému rychtáři na Starou rychtu (dům č. 404/12, roh ulic Rytířské a Na Můstku) u Havelské brány, kde byli mučeni. Po mučení byli svázáni na rukách a na nohách. Stará rychta je vzdálená jednu ulici od kostela sv. Havla, kde sv. Jan Nepomucký působil. Na Staré rychtě se zúžil okruh mučených na dva: Jana z Pomuku a Mikuláše Puchníka, kterého kati na králův příkaz přestali mučit. Mikuláš Puchník, Václav Knobloch a hofmistr Něpr po výslechu podepsali mlčelivost o svém mučení a byli propuštěni.
Hlavním důvodem Janova mučení byla zpověď paní králové (od r. 1400 královny) Žofie, kterou se chtěl král dozvědět. Jan odmítl porušit zpovědní tajemství, které musí zachovat každý katolický kněz. Král Václav v té době uvažoval o zneplatnění manželství s Žofií, aby se mohl oženit s aragonskou princeznou. Protože Jan z Pomuku byl odborník na církevní i občanské právo, není vyloučeno, že ho králová Žofie požádala o radu při zpovědi.
Na Janově mučení se silně opilý král osobně podílel. Jana dal král štosovat: byly mu svázány ruce za zády a za ně vytažen ke stropu. K tomu mu byly páleny boky. V přestávkách mučení mu byly nasazeny palečnice, které mu drtily prsty. Král mu osobně pálil boky a stydká místa až do propálení tělních dutin. Opat Ludolf ze Zaháně napsal o králi Václavovi: „On sám jako katův pomocník a druh, přikládal k tělu pochodně k pálení, jindy zasazoval rány, jindy sám vlastní rukou přikládal drásavé nástroje. Mimo jiné totiž utopil ve vodě onoho ctihodného muže, Bohu i lidem milého, milovaného od Němců i Čechů, pana Jana, kněze, vikáře v duchovních záležitostech pana pražského arcibiskupa, doktora církevního práva, krutě zmučeného, popáleného, až mu vyhřezly vnitřnosti.“ Na Janově smrti měli velký podíl dva královi milci: královský podkomoří Zikmund Huler z Orlíku a královský kaplan Václav Gerardův z Buřenic (1345-1416) zv. Králík (Regulus, 28. biskup olomoucký 1413-1416), který schválil zatčení sv. Jana Nepomuckého. Za tuto podporu králi Václavovi byl jmenován biskupem sufragánem (podřízený, pomocný biskup) pražského arcibiskupa pro západní Čechy.
20.3.1393 (čtvrtek před 5. nedělí postní-Judica) byl mrtvý Jan svázán do kozelce v pytli a ve 21 hodin shozen z Karlova mostu do Vltavy. Nad místem, kde tělo dopadlo se ukázalo pět hvězd. Ty se staly Janovým atributem na svatozáři. Tělo umučeného kněze vyplavila Vltava 14.4.1393 u kláštera augustiniánů, kteří ho 17.4. 1393 pohřbili v klášterním kostele Sv. Kříže Většího (od roku 1628 klášter cyriaků-křižovníci s červeným srdcem, zrušen 1783 Josefem II., v r. 1890 zbořen).
Dnes na místě kláštera a kostela na náměstí Curieových stojí hotel President (býv. klášter) a Základní škola Curieových (býv. kostel), na které je pamětní deska s nápisem: "V těchto místech stával farní kostel Sv. Kříže Většího s klášterem bratří kajících řádu sv. Augustina s farou, školou a hřbitovem, kterýžto klášter založil slavný král Český Přemysl Otakar II. roku 1210, když se byl z vítězné výpravy z Prus do vlasti navrátil. Ve válkách husitských byl klášter opuštěn a fara obsazována byla světskými faráři strany podobojí až do r. 1628 kdy byl klášter obnoven uvedením do něho řádu Cyriaků z Polska. Avšak r. 1783 klášter byl zrušen, budovy jeho prodány, farnost kostela Sv. Kříže spojena s farností sv. Ducha a r. 1890 obec Pražská zakoupivše bývalou faru a klášterní budovu vystavěla na jejím místě tuto národní školu." V dolní části desky je nápis: "Rekonstrukci provedl r. 1992 Ekopol cs a firma Veselý ze Znojma."
U kostela Sv. Kříže Většího byla později postavena socha sv. Jana, který dává almužnu žebrákovi. Socha byla po zboření kostela přenesena k nedalekému kostelu Svatého Ducha v Dušní ulici.
Arcibiskup se vzdal úřadu a 23.4.1393 (svátek sv. Vojtěcha) pod ochranou Jindřicha z Rožmberka odjel do Perugie v Itálii za 204. papežem Bonifácem IX. V červenci 1393 mu předložil zprávu o Janově mučednické smrti. V konfirmační knize (libri confirmationum = kniha potvrzovací /úřadu/) na rok 1393 je popsáno nepřístojné chování krále i souboj o potvrzení kladrubského opata generálním vikářem Janem z Pomuku, včetně jeho umučení (zápis byl objeven roku 1752 ve vatikánském archivu). Mezi řádky arcibiskup Jan z Jenštejna vepsal poznámku: „iam martyr sanctus Jo. Po. (již mučedník svatý Jo. Po. = Joannes Pomuk) ukončil dne 20. března den svůj poslední. Generální vikář se stal mučedníkem, proto, že řádně plnil svou povinnost v arcibiskupových službách.“
V létě vyschla Vltava, což lidé považovali za Boží znamení a trest. Jeho tělo bylo 22.11.1396 přeneseno do katedrály sv. Víta a pohřben u Vlašimské kaple (kde za života sloužil mše). Na jeho hrob byl dán kámen s nápisem: Johannes de Pomuk. Od své smrti byl uctíván jako svatý. U jeho hrobu v katedrále se sloužila mše sv. k jeho cti (ne za něho) dávno před jeho svatořečením. Hrob se stal poutním místem. V roce 1480 byl věnován dar ke hrobu blahoslaveného Jana z Pomuku (blahořečen 1721).
Důvod umučení opsal z Konfirmační knihy v roce 1402 rádce a životopisec arcibiskupa Jana z Jenštejna a převor roudnického kláštera Petr Klarifikátor, kde Jana Nepomuckého nazývá mučedníkem, který nechtěl vyzradit zpověď královny. Veřejně se o Janově umučení kvůli královnině zpovědi začalo mluvit až po Václavově smrti (+1419). Podle osobního svědectví arcibiskupa Jana z Jenštejna (+1400) zapsal další zprávu řezenský augustinián Ondřej, který v r. 1433 napsal, že král Václav dal utopit Jana z Pomuku, mistra teologie a zpovědníka královny Žofie, protože ten nechtěl vyzradit královninu zpověď. Rakouský kronikář, diplomat a rektor univerzity ve Vídni Tomáš Ebendorfer z Haselbachu (1388-1464) navštívil Prahu (jako člen sněmovního poselstva basilejského koncilu) a zprávu mnicha Ondřeje opsal v roce 1449 do svého díla Chronica regnum Romanorum (Kronika římských králů). Tato fakta zapsal v roce 1471 v české kronice "Spravovna" mistr Pavel Židek (1413-1471, současník Tomáše Ebernhorfa). Tyto Rukopisy našel ve Vídni český kronikář František Palacký a zápisy z nich zveřejnil. Německý kronikář Konstantin Höfler napsal, že kdyby svatý Jan z Pomuku žil déle, uklidnil by napjaté vztahy mezi Svatou říší římskou a husitskými Čechami. Děkan Václav z Wolfenburka (1534-1548) dal na hrob sv. Jana Nepomuckého zhotovit nápis: "Jan, zpovědník královnin, věrný ochránce tajemství zpovědního až k smrti, leží zde pochován".
V letech 1629–1658 byl v Nepomuku děkanem Kašpar Petr Drauskovius. Ten se v roce 1639 domluvil s majitelem panství hrabětem ze Šternberka, aby zakoupil Janův dům. František Matěj hrabě ze Šternberka dům koupil, zbořil a na jeho místě postavil v letech 1643-1654 kapli zasvěcenou sv. Janu Křtiteli, protože Jan Nepomucký ještě nebyl svatořečen. V roce 1689 vyhořelo celé město i s kaplí. Za dva roky byl na místě kaple postaven kostel. Po Janově kanonizaci přicházelo do Nepomuka mnoho poutníků. V letech 1734–1738 byl postaven nový kostel sv. Jana Nepomuckého a sv. Jana Křtitele podle plánů architekta Kiliána Ignáce Diezenhofera. Oltář v kostele je podle tradice na místě Janovy kolébky.
Omyl „dvou Janů“ vznikl podle jednoho z rukopisů knihy Jana z Krumlova, děkana pražské kapituly u sv. Víta na Pražském hradě: na straně 356 se píše o doktoru Johánkovi z Pomuka, úředníku arcibiskupa z Jenštejna, který byl utopen v r. 1393 pro neuposlechnutí králova rozkazu a na straně 383 se píše o tomtéž Johánkovi z Pomuka, mučedníku zpovědního tajemství královny Žofie. Před číslo strany knihy byla později neznámým písařem dopsána jednička a vznikl letopočet 1383 (na tuto nesrovnalost přišel v roce 1972 pracovník Kriminalistického ústavu, a to i přes výslovný zákaz svých nadřízených).
Kronikář Václav Hájek z Libočan si neuměl při psaní své Kroniky české v r. 1541 tuto nesrovnalost vysvětlit a vymyslel ještě jednoho Jana z Pomuka a datum 16.5.1383 napsal jako úmrtí královnina zpovědníka a rok 1393 jako rok smrti generálního vikáře. Po třicetileté válce v r. 1671 napsal Bohuslav Balbín „Životopis sv. Jana Nepomuckého“, do kterého převzal Hájkův datum smrti 16.5.1383. Tento den byl po Janově kanonizaci vyhlášen jeho svátkem.
V roce 1747 historik P. Eliáš Sandrich (1709-1772), knihovník, bosý augustinián v sv. Václava, vyvrátil názor, že oba utopení Janové jsou jedna osoba. V r. 1784 Gelasius Dobner napsal, že generální vikář a mučedník zpovědního tajemství je tatáž osoba Jan z Pomuka. Hájkovo rozdělení na dva Jany způsobilo v 18. století, že Josef Dobrovský a osvícenská věda zaútočila na světce, „který nikdy nežil.“ Dobrovský vyloučil zpověď jako důvod Janovy smrti. Začaly se objevovat různé pomluvy a nesmysly. Básník Ferdinand Břetislav Mikovec (1826-1862) napsal v roce 1849, že sv. Jan Nepomucký byl vytvořen uměle, aby zastínil památku mistra Jana Husa. Německý historik Otto Abel (1824-1854) napsal knihu (vyšla 1855 v Berlíně): Legenda o svatém Nepomuku, ze které odpůrci sv. Jana čerpají své důkazy. Hlavní důkaz je o podobnosti kultu sv. Jana Nepomuckého a kultu mistra Jana Husa.
Přes všechnu snahu církvi nepřátelských historiků se nenalezl jediný doklad o jeho mravních prohřešcích. V roce 1919 a 1920 byly ničeny památky a sochy sv. Jana Nepomuckého. Historik Josef Pekař v r. 1921 vydal Tři kapitoly z boje o sv. Jana Nepomuckého, kde očistil jeho památku a popisuje nesmysl, že by sv. Jan Nepomucký byl stavěn proti M. Janu Husovi: „Generálním vikářem mohl být jen muž dobré pověsti a velkého příkladu. Základní motiv světcovy oběti byla jeho věrnost právům a svobodě církve proti násilí světské moci. Jeho příklad poskytuje sílu slabým a malověrným.“
První veřejná úcta k svatému Janu Nepomuckému ve východních Čechách byla prokazována v roce 1609 v Broumově. Pražský arcibiskup Jan Lohelius zasvětil oltář v roce 1621 k poctě (100 let ještě neblahořečeného a nesvatořečeného) sv. Jana Nepomuckého v katedrále sv. Víta. Mezi velké ctitele sv. Jana Nepomuckého, dávno před jeho svatořečením, patřil i kanovník metropolitní kapituly u sv. Víta a probošt kapituly královské kaple Všech svatých na Hradě František Kryštof Jan Miličín baron z Talmberka (1646-1698), v letech 1677-1698 třetí biskup královéhradecký. V roce 1675 požádal jménem kapituly u sv. Víta o jeho blahořečení. V roce 1680 byla postavena kaple sv. Jana Nepomuckého v Praze na Skalce. Na Karlově mostě byla postavena socha sv. Jana Nepomuckého už v r. 1683 (při nesprávném 300. výročí smrti). Další kanovník u sv. Víta Tobiáš Jan Becker (5. biskup HK 1702–1710) se v roce 1692 zasloužil o výzdobu hrobu sv. Jana Nepomuckého v katedrále sv. Víta. Jako hradecký biskup zasvětil v r. 1706 nový seminární kostel v Hradci Králové (ještě nesvatořečenému) svatému Janu Nepomuckému. V r. 1699 byla postavena kaple sv. Jana Nepomuckého v Kájově u Českého Krumlova. Roku 1715 byla postavena kaple sv. Jana Nepomuckého na Velehradě.
V roce 1620 nařídil „zimní král“ Fridrich Falcký „očištění“ katedrály sv. Víta. Při plenění Janova hrobu a odstraňování zdobené mříže kalvíny přepadly křeče, svíjeli se na zemi a někteří nepřežili. Ti, kteří začali litovat svého činu, byli zbaveni bolestí.
V roce 1701 došlo k náhlému uzdravení uschlé ruky Terezie Veroniky Krebsové, která se modlila k sv. Janu Nepomuckému a k zachránění topící se Rozálie Vodánkové pod mlýnem u Strakonic. Uzdravení i zachránění bylo uznáno za zázraky.
V roce 1721 se na přímluvu sv. Jana u jeho hrobu usmířil Adam František Karel Eusebius kníže Schwarzenberg (1680-1732) s manželkou Eleonorou Amálií rozenou kněžnou z Lobkovicz (1682-1741). Manželé se vzali 6.12.1701. První dcera Marie Anna se narodila až 25.12.1706, ale nenarodil se syn. Kněžna Eleonora v roce 1709 potratila, kníže Adam se s manželkou ostře pohádal a ze strany knížete došlo k rozluce. Eleonora chodila ke hrobu sv. Jana Nepomuckého prosit za navrácení manžela a narození syna.
V roce 1721 se manželé v katedrále sv. Víta u hrobu sv. Jana náhodně potkali a usmířili se. 15.12.1722 se narodil syn Josef I. Adam Jan Nepomuk (obě scény jsou vyobrazeny na okně ve Schwarzenberské kapli v katedrále). Rod Schwarzenberků ctí sv. Jana jako zachránce rodu a všichni mužští potomci nosí i jeho jméno. Kníže Adam František se z vděčnosti za narození syna zasloužil o Janovo svatořečení.
V r. 1718 nařídil 244. papež Klement XI. exhumaci těla. Hrob byl otevřen 15.4.1719 za účasti svědků:
5 duchovních za církev – 1) arcibiskup pražský Ferdinand hrabě Khünburg (Khuenburk), 2) kapitulní děkan Tobiáš Vojtěch Opitz, 3) týnský farář a spisovatel Jan Florián Hammerschmied, 4) církevní právník promotor fidei (ochránce víry) – advocatus diaboli (ďáblův advokát) Jan František Blovský a 5) církevní právník sakristián Karel Potůček.
8 šlechticů za české království – 1) nejvyšší purkrabí Jan Josef hrabě z Vrtby, 2) Ignác hrabě Vratislav z Mitrovic, 3) Petr Mikuláš Straka z Nedabilic, 4) František Karel Přehořovský z Kasejovic, 5) Jan hrabě Schaffgotsch, 6) Leopold Antonín hrabě Trautsmannsdorf, 7) Ferdinand Leopold Dubský z Třebomyslic a 8) Václav Hložek ze Žampachu.
5 lékařů za univerzitu – 1) prof. UK, děkan lékařské fakulty a dvorní lékař císaře Leopolda I. MUDr. František Löw z Erlsfeldu, 2) MUDr. Sebastián Fuchs, 3) MUDr. Jan Karel Puchmann, 4) MUDr. chirurg Jan Jakub Schutzbredt, 5) MUDr. chirurg Ferdinand Schober.
Janova kostra byla prozkoumána a bylo zjišťěno, že Jan z Pomuka byl menší postavy. Lebka byla vzadu proražena, levá lopatka rozdrcena. Při vysypání hlíny, vypadla z lebky část načervenalé organické hmoty. Pět lékařů označilo hmotu vypadlou z lebky jako jazyk sv. Jana. Ten byl zkoumán znovu za dva a čtyři roky. Zčervenání jazyka bylo uznáno za čtvrtý zázrak.
Arcibiskup Ferdinad Khünburg zahájil proces blahořečení. Komisi předsedal sám arcibiskup, který jmenoval za postulátora (obhájce, advocatus angelici-andělský advokát) univerzitního profesora a právníka Bernarda Jindřicha Germetena. Druhý byl promotor fidei (advocatus diaboli–ďáblův advokát) Jan František Blovský. Závěr procesu byl poslán do Říma. Papež Klement XI. jmenoval v roce 1720 komisi. Předsedou komise se stal Michal Bedřich kardinál Althan, který si zápisy přečetl a předal Kongregaci posvátných obřadů. Andělským advokátem byl jmenován Giovanni Franchelluci, ďáblovým advokátem Prosper Vavřinec kardinál Lambertini (později 248. papež Benedikt XIV., papežem 1740-1758).
245. papež Inocenc XIII. blahořečil (beatifikoval) Jana z Nepomuku 31.5.1721. Relikviář s jazykem byl znovu otevřen pražským světícím biskupem Mayernem a potřetí prozkoumán 27.1.1725. Po 45 minutách jazyk naběhl a zčervenal i v mrazivém prostředí katedrály. Nastávající připravované svatořečení bylo spojeno s mnohými historickými omyly.
246. papež Benedikt XIII. svatořečil (kanonizoval) bl. Jana 19.3.1729 (na svátek sv. Josefa) v Lateránské basilice. Po procesí s obrazem nového světce byly litanie ke všem svatým, hymnus Veni Creator Spiritus, přečtení kanonizační listiny (kde byl jeho životopis napsán podle B. Balbína i s nesprávným rokem 1383), Te Deum a mše k novému světci. Do kanonizační buly byly převzaty omyly děkana Hájka, včetně data 16.5. jako dne smrti sv. Jana a tím byl určen tento den jeho svátkem. V té době nikdo netušil, že kanonizace proběhla v předvečer 436. výročí jeho smrti (19.3.).
Císař Karel VI. (1685-1740) zahájil sbírku na vybudování Janova důstojného hrobu. Návrh v roce 1733 nakreslil architekt Josef Emanuel Fischer z Erlachu (1693-1742). Jeho otec Jan Bernhard Fischer z Erlachu (1656-1723) návrhl monstranci Zlaté slunce v pražské Loretě. Náhrobek sv. Jana zhotovil v letech 1735-1736 Josef Würth (1706-1767). Upravil ho František Xaver Schmädl (také Smottel, 1705-1777) v r. 1755. V letech 1733–1736 byl postaven stříbrný hrobní oltář, na kterém sochař Ignác František Platzer (1717–1787) vytvořil stříbrné sochy.
Kostra sv. Jana byla oblečena, uložena do skleněné rakve a vložena do stříbrné rakve na oltáři. V r. 1866 převezla pruská okupační armáda tělo i „jazyk“ do Salzburku (Solnohrad) v Rakousku, po válce převezeny ostatky zpět do Prahy a uloženy v katedrále sv. Víta. Původní hrobka pod stříbrným náhrobkem byla změněna na kapli a vymalována nástěnnými malbami.
Roku 1903 zkoumal „jazyk“ anatom prof. MUDr. Oto Schrutz.
31.5.1972 se sešla další komise k prozkoumání ostatků sv. Jana: 4 duchovní za arcibiskupství – 1) biskup administrátor ThDr. František Tomášek, 2) kanovník ThDr. František Kotalík, 3) kanovník ThDr. Miroslav Vlček, 4) generální vikář ThDr. František Vaněk.
5 odborníků za Kancelář prezidenta ČSSR – 1) prom. hist. Jiří Burián, 2) prom. hist. Marie Kostílková, 3) prom. hist. Bedřich Tykva, 4) památkový rada PhDr. Ing. arch. Viktor Kotrba, 5) historik PhDr. Emanuel Poche.
10 lékařů: odborníci v medicíně - vedoucí výzkumu byl antropolog 1) MUDr. et RNDr. h.c. Emanuel Vlček DrSc. (doktor věd), 2) soudní lékař prof. UK MUDr. Jaromír Tesař DrSc., 3) stomatolog prof. MUDr. et RNDr. Ferdinand Škaloud, 3 anatomové, 4 antropologové.
Restaurátoři Jaroslav Hofmann, prof. Josef Nušl a Marie Moudrá.
Profesor MUDr. Emanuel Vlček dokázal pravost světcových ostatků. Objevil a potvrdil několik míst krutého mučení. Při zkoumání do 29.6.1972 bylo objeveno několik míst krutého mučení: rozdrcený obličej (smrtelná rána způsobena kopancem, nebo úderem tupého nástroje), zlomenina spodiny lební, která musela skončit smrtí a praskliny na lopatkách z věšení na skřipec. Zlomeninu spodiny lební a rozdrcení obličejových kostí mohl způsobit sám král Václav, který pravděpodobně použil hlavivi meče (podobného incidentu se dopustil víckrát za život). Pokud se toho dopustil někdo jiný, bylo to na králův rozkaz. Dále bylo zjištěno, že hmota není jazyk, ale mozek, který se rozkládá nejdříve ze všech měkkých tkání. Tehdejší pražský administrátor (pozdější arcibiskup kardinál) Tomášek po zveřejnění výzkumu prohlásil, že „mozek je víc než jazyk, protože jazyk je podřízen mozku člověka a to význam relikvie ještě zvyšuje“. Výzkumy uveřejnil MUDr. Vlček v komunistickém Rudém právu a soudruzi psali do redakce rozhořčené dopisy. Uznání výzkumů ostatků doktora Vlčka ocenil v listu z 2.3.1979 k 250. výročí svatořečení 264. papež sv. Jan Pavel II.
Janovo tělo bylo do Vltavy vhozeno mrtvé, protože vyplavalo na hladinu až po 4 týdnech, oproti obvyklým 2 týdnům u utopenců.
Atributy sv. Jana Nepomuckého: rocheta (bílá krátká košile), kanovnický oděv (kožešinový pláštík přes ramena), biret, kniha, kříž, palmová větev, okolo hlavy pět hvězd, prst na ústech (symbol slova TACUI - mlčel), ryba – symbol mlčenlivosti a vody, most, kotva, chudý muž, jazyk, staroboleslavské Paladium. Hlavní patron Čech od r. 1600, královéhradecké diecéze, kněží a zpovědníků, lodníků, vorařů, mlynářů, mlčenlivosti, proti povodním, 2. patron jezuitů, 2. zemský patron Bavorska.
Úctu k sv. Janu Nepomuckému šířila ve Francii královna Marie Sofie, dcera polského krále Stanislava I. a manželka krále Ludvíka XV., v 18. století šířila Janovu úctu v Portugalsku a v Brazílii (která patřila Portugalsku) královna Marie Anna Rakouská, dcera císaře Leopolda I. a manželka krále Jana V., jezuité - Societas Iesu (řád jezuitů) a španělský král Karel III. na Filipínách, ve Střední a Jižní Americe.
V roce 1925 zrušila československá vláda svátek sv. Jana Nepomuckého jako den pracovního klidu. Na toto datum bylo dáno jméno Přemysl.
Název města Ne/Pomuku vznikl podle legendy, že v 10. století procházel v místech Zelené hory sv. Vojtěch: Nastalo velké sucho a sv. Vojtěch požehnal zemi, na kterou začalo pršet a „pomoklo“. Hora se zazelenala. Město se původně jmenovalo Pomok, Pomuk, později Nepomuk. Název Nepomuk vznikl špatným opisem ze jména Ioannis de Pomuk (Jan z Pomuku). Špatným opisem DePomuk vzniklo NePomuk.
V Benátkách nad soutokem Velkého kanálu-Canal Grande a Canale Cannaregio stojí u kostela sv. Jeremiáše a sv. Lucie socha sv. Jana Nepomuckého, patrona Benátek a gondoliérů s Pannou Marií. Sochu sv. Jana posvětil v roce 2009 arcibiskup pražský Miloslav kardinál Vlk. Socha sv. Jana stojí i uvnitř kostela sv. Jeremiáše a sv. Lucie.
16.5.2015 oslavilo město São João Nepomuceno v Brazílii 200 let svého založení. Oslav se zúčastnil vyslanec pražského arcibiskupa Dominika kardinála Duky P. Romuald Štěpán Rob OP., který z Čech přivezl relikvii sv. Jana Nepomuckého. Na oslavách byl přítomen generální konzul ČR Pavel Procházka, místní arcibiskup z Juis de Fora Gil Antônio Moreira (*1950, od 2009 arcbp.) a následník brazilského trůnu princ Antônio João (*1950) de Orleans e Braganças s manželkou Christinou de Ligne (*1955, následnice lucemburského trůnu).