Jdi na obsah Jdi na menu
 

Svatí tohoto týdne

 

 

 Romulus sv. 13.10. mučedník, jméno podle Quirina Romula, mýtického zakladatele Říma, který byl údajným synem pohanského boha války Marta. Sv. Romulus, žil mezi 1. a 3. stoletím, byl umučen pro víru. Zařazen mezi světce sporné existence.

 

------------------------------------------------------------

 

 Kalist sv. 14.10. papež a mučedník, lat.: calix = kalich, pohár, lat.: calant = krasavec, sv. Kalist I. (Calixtus), od r. 200 žil jako otrok u římského patricia Karpofora, byl spolehlivý a stal se vedoucím směnárny svého pána, jednou mu byly peníze ukradeny a on měl z hrozícího trestu takový strach, že se pokusil o útěk, byl chycen a v okovech pracoval ve mlýně, později byl přeložen na těžší práci do dolů v Sardinii.
     V té době 14. papež Viktor sestavil seznam křesťanů, kteří pracovali v dolech jako otroci, předal ho křesťance Marcii, manželce císaře Septima Severa, ten propustil otroky z dolů a přijal je za svobodné římské občany. Kalist se stal jáhnem 15. papeže Zefyrina a dostal od něho za úkol uspořádat křesťanský hřbitov (katakomby na Via Appia, pojmenované Calixtovy).
     Zvolen 16. papežem v r. 217, jako papež přijal do církve i velké hříšníky a to se nelíbilo knězi Hypolitovi, ten ho obvinil z velké tolerance k hříšníkům a nechal se zvolit několika svými přívrženci protipapežem (byl to první vzdoropapež). Kalist nechal v Zátibeří postavit chrám Panny Marie, zavedl církevní malbu a 3 soboty jako postní dny, při dalším pronásledování křesťanů byl mučen a vhozen do studny s kamenem na krku, + 222 Trantévere (Zátibeří v Římě), pohřben 14.10. 222 v kostele v Zátibeří, v 9. století byly jeho ostatky přeneseny do opatství Cysoing.

 

---------------------------------------------------------

 

 Terezie z Ávily, Terezie Veliká sv. 15.10. řeholnice a učitelka církve, řec.: therese = krásná, (řec.: teresis = záštita, štít, ochrana, řec.: thérizein = sklízet úrodu, řec.: théros = horko, vedro).
       Sv. Terezie od Ježíše zvaná Veliká. Vlastním jménem Teresa de Cepeda y Ahumada z Ávily, * 28. 3.1515 v Ávile (Avila) ve Španělsku, + 4.10.1582 Alba de Tormes, dcera Alfonse Sancheze de Cepeda a Beatrice de Ahumada. Měla dvě sestry a 9 bratrů. V 7 letech odešla s bratrem Rodrigem, aby zemřela mučednickou smrtí u Maurů, byli přivedeni zpět. V jejích 12 letech v r. 1527 ji zemřela matka, v r. 1531 ji dal otec na výchovu k augustiniánkám v Avile.
       Ve 20 letech 2.11.1535 vstoupila v Avile do řádu karmelitánek OCD, krátce po slibech onemocněla a čtyři dny byla v bezvědomí, když se probrala byla částečně ochrnutá. Lékaři jí nedávali mnoho naděje na uzdravení. V té době se začala modlit k sv. Josefovi a byla uzdravena. Stala se jeho velkou ctitelkou. Proto také první kostel, který dala postavit, zasvětila sv. Josefovi. V r. 1562 mu svěřila celý reformovaný řád karmelitek. 18 let trpěla různými nemocemi, až do konce života měla různá tajemná (mystická) vidění, která popsala ve svých knihách Cesta dokonalosti, Velká kniha o Božím smilování, Vnitřní hrad (Hrad v nitru), kde popisuje duši jako hrad rozdělený na 7 místností. V sedmém příbytku, sídle Božím, se člověk spojuje se svým Tvůrcem a dosahuje dokonalosti.
       V r. 1554 viděla trpícího Krista na kříži, který ji pohnul k definitivnímu obrácení a k životu v tichu a důvěrnému sdílení s Bohem v samotě kláštera. V r. 1557 byla vyšetřována kvůli pravosti zjevení, které potvrdil sv. František Borgiáš a v letech 1560 – 1562 sv. Petr z Alcantary, v r. 1560 měla vidění ďáblova pekla, hluboce otřesena si přísahala, že se bude snažit o dokonalost, veřejně prohlásila: „že by bylo pro rodiče lepší své dcery vdát než je nechat vstoupit do kláštera bez kázně“, rozhodla se obnovit řád karmelitánek.
       V r. 1562 založila reformovaný klášter bosých karmelitek sv. Josefa, pomohl ji sv. Petr z Alcantary (19.10., obnovitel františkánů), ke svému jménu si dala přízvisko „od Ježíše“, v r. 1567 poznala sv. Jana od Kříže (14.12.), kterého přesvědčila o reformě mužského řádu karmelitánů, oba museli překonat velký odpor, závist, nenávist a útoky, sv. Jan byl dokonce uvězněn na 9 měsíců, společně založili 32 reformovaných klášterů (15 mužských, 18 ženských s menším počtem sester – 21 osob), její velkou přítelkyní a sekretářkou byla bl. Anna od sv. Bartoloměje (7. 6.), byla velmi duchaplná, napsala mnoho spisů o duchovním životě, cestovala po celém Španělsku, organizovala řád a stala se pro mnoho věřících velkým vzorem, jejím heslem byl citát z Bible: „Misericordias Domini in aeternum cantabo = O milosrdenství Pána na věky budu zpívat (Na věky chci zpívat o Hospodinových milostech)“, 8 let před svou smrtí předpověděla jak a kdy zemře.
       Zemřela v klášteře, který založila v r. 1571, na jedné vizitační cestě (4.10.1582), (v noci ze 4. na 5.10.1582 byla vyhlášena změna kalendáře, po 4.10. následovalo 15.10.1582), pohřbena bez rakve do hliněného hrobu, odkud za 2 roky bylo její nerozložené tělo vyzvednuto a přeneseno do klášterního kostela, 24. 4.1614 byla blahořečena, 12. 3.1622 ji svatořečil 235. papež Řehoř XV., 263. papež bl. Pavel VI. ji jako první ženu v historii církve prohlásil 27. 9.1970 učitelkou církve. Znázorňuje se s v řeholním rouchu, drží knihu a pero, někdy s andělem, který ji probodává srdce šípem. Hlavní patronka Španělska.

 

---------------------------------------------------------

 

sv. Hedvika 17.10./16.10. kněžna, vdova a řeholnice, něm.: had wig = vítězí v boji. Sv. Hedvika Slezská, Meránská, z Andechsu, německá princezna.
      *1174 hrad Andechs v Meranu, v Bavorsku, +14.10.1243 Třebnice v Polsku. Otec Bertold IV. vévoda z Andechs v Meranu v Tyrolsku (1180–1204), matka Anežka z Rochlitz, míšeňsko-lužická kněžna. Její dva bratři byli biskupové (jeden v Bamberku, druhý byl patriarcha akvilejský), její sestra Gertruda byla matkou sv. Alžběty Uherské a manželkou uherského krále Ondřeje II. Sestra Anežka byla manželkou francouzského krále Filipa Augusta.
      Vychována v klášteře benediktinek v Kitzingenu, v 12 letech v r. 1186 se vdala za slezského knížete Jindřicha I. Bradatého (Slezského, vládl 1201–1238 +), měli 7 dětí. Syn Konrád Kadeřavý (Slezský) byl zasnouben se sv. Anežkou Českou, ale v r. 1214 tragicky zemřel. Další syn Jindřich II. měl za manželku Annu Přemyslovnu, dceru Přemysla Otakara I. (sestra sv. Anežky České).
      Založila několik klášterů s nemocnicemi. Špitál a klášter v Třebnici založila v r. 1202, a zde byla na výchovu i sv. Anežka Česká.
     Sv. Hedvika byla tetou sv. Alžběty Uherské/Durynské (17.11./19.11.). Chodila bosa, ale když někoho potkala, obula se, aby ho nepohoršovala. Po manželově smrti v r. 1238 vstoupila do cisterciáckého kláštera v Třebnici (Trzebanicza – trzeba nicz = nic potřeba), kde se starala o chudé a nemocné a kde zemřela.
      V r. 1241 padl její nejstarší syn Jindřich II. v boji proti Tatarům. Hlavní patronka Slezska, českou patronkou se stala v době Karla IV., který v r. 1348 připojil Slezsko k zemím Koruny České a vzal si za manželku Annu Svídnickou, pravnučku sv. Hedviky. Kanonizována 184. papežem Klementem IV. 26.3.1267. Atribut: knížecí roucho, model kostela, soška Panny Marie, boty v ruce. Její svátek se původně slavil 15.10. (od 17. století den sv. Terezie z Avily), od roku 1680, kdy byl svátek sv. Hedviky rozšířen na celou církev byl přesunut na 17.10., kde zůstal v občanském kalendáři. V r. 1920 po kanonizaci Marie Markéty Alacoque byl svátek sv. Hedviky přesunut na 16.10.

 

Markéta Marie sv. 16.10. řeholnice, sv. Markéta Marie Alacoque (Alakok), * 22. 7.1647 Lauthecourt v Burgundsku ve Francii.
       Otec byl královským notářem a soudcem, zemřel když ji bylo 8 let. Za dva roky onemocněla obrnou, ze které se po několika letech vyléčila nevysvětlitelným způsobem, trpěla od příbuzných různá příkoří.
       V r. 1671 vstoupila do kláštera Navštívení Panny Marie v Paray-le-Monial, kde měla v letech 1673 – 1675 několik vidění Ježíše se srdcem plným lásky k lidem. Srdce bylo ověnčené trním a uprostřed hořícího srdce byl kříž.
       16. 6.1675 dostala při zjevení v klášterní kapli za úkol zavést, v pátek po slavnosti Božího Těla, svátek Srdce Ježíšova. Přes různé obviňování a nesnáze začala šířit úctu k Božskému Srdci Ježíšovu. Představené i kněží ji ukládali zvláštní zkoušky její víry, v kterých obstála a zůstala pevná ve víře.
       + 17.10.1690 Paray-le-Monial ve Francii, 256. papež bl.Pius IX. v r. 1856 zavedl v celé církvi, poprvé podle jejích vidění, svátek Nejsvětější Srdce Ježíšovo, Božské Srdce Páně.
       Svatořečena 259. papežem Benediktem XV. 13. 5.1920, dostala titul apoštolka Božského Srdce Páně.

 

----------------------------------------------------------

 

 Ignác Antiochijský sv. 17.10. biskup a mučedník, sv. Ignác z Antiochie, * 20 Sýrie, + 17.10. 107/117 Řím. Podle legendy byl tím dítětem, které ukázal Pán Ježíš učedníkům a řekl jim, že největší je ten, kdo bude jako toto dítě. V dospívání byl prodán do otroctví, v dospělosti vyplacen.    
      Stal se žákem sv. Jana Evangelisty, který ho jmenoval biskupem (třetí nástupce sv. Petra v Antiochii, druhý byl sv. Evodios). Za jeho působení se začalo šířit bludné učení gnostiků. Za císaře Domiciana nastalo pronásledování Židů, které se obracelo i proti křesťanům. Pohané neviděli mezi nimi rozdíl. Za Trajana měli být křesťané zatýkáni pouze na udání. Byl zatčen v r. 116 a poslán lodí do Říma. Vojáci s ním zacházeli velice špatně.     
      V maloasijských přístavech mu lidé prokazovali velké pocty, ve Smyrně za ním přišel na loď sv. biskup Polykarp se zástupem věřících.     
      Napsal 7 listů církevním obcím v Malé Asii a v Římě, v těchto dopisech se poprvé vyskytuje název katolická církev a jsou svědectvím o učení a životě církve. Vyjadřuje v nich také svůj vnitřní život a úzkost, aby neselhal a zůstal věrný Kristu.    
      V římském Koloseu byl hozen hladovým lvům, před svou smrtí řekl: „jsem Kristova pšenice, mám být rozemlet zuby šelem, abych se stal čistým chlebem pro Krista“. Bývá zobrazován se lvem a se zlatým nápisem IHS nebo Ježíš.

 

--------------------------------------------------------------

 

Lukáš sv. 18.10. evangelista a biskup, lat.: lucas, lucis = světlo, nebo Lucanus = Lukánec, obyvatel Lukánie v jižní Itálii, sv. Lukáš, * v r. 11 v Antiochii Syrské, + 95 Boiocii v Řecku (nebo v Thébách), lékař, průvodce apoštola Pavla na jeho cestách. Podle zpráv sv. Pavla, pravděpodobně i podle vyprávění Panny Marie napsal v r. 64 evangelium a knihu Skutků apoštolů. Stal se biskupem v Achaji, kde byl umučen ve věku 84 let. Jeho ostatky byly pohřbeny v Thébách, později v Konstantinopoli v kostele Svatých Apoštolů. Ve středověku převezeny do Padovy. Jeho lebka je uložena a uchovávána ve svatovítském pokladu v katedrále sv. Víta v Praze. V dobovém historickém záznamu je napsáno, že mniši s těžkým srdcem odevzdávali lebku císaři Karlu IV. Analýzou DNA se v r. 2000 zjistila pravost lebky s jeho ostatními ostatky. Evangelista Lukáš se znázorňuje s okřídleným býkem, protože začíná své evangelium Zachariášovým obětováním v chrámu a býk byl obětním zvířetem pro zámožné Židy (Zj 4, 7 – 8). Podle legend byl i malířem, protože „vykreslil“ v třetím evangeliu události z Ježíšova dětství a ze života Panny Marie. Ve východní církvi mu jsou připisovány i skutečné starobylé ikony (obrazy) Panny Marie s Ježíškem. Podle legendy namaloval obraz Panny Marie Sněžné v Římě. Patron lékařů a malířů.

 

-------------------------------------------------------

 

 Pavel od Kříže sv. 19.10. řeholník, *3.1.1694 Ovada u Alessandrie (Ligurie) v Itálii, +18.10.1775 Řím, vlastním jménem Pavel František Danei, pocházel ze 16 dětí zchudlé šlechtické rodiny, jako druhé dítě.
     V 19 letech od r. 1713 pomáhal svému faráři a učil ve farnosti katechismus, v r. 1716 ve 22 letech měl vidění Ježíše a rozhodl se mu sloužit, v r. 1725 založil řád, vyučoval lidi, kázal o utrpení Ježíše, v r. 1737 se na Monte Argentario v Itálii usadil se svým bratrem Janem Křtitelem Daneiem a založil klášter. Reformátor řádu Passionistů, v r. 1741 byly stanovy řádu schváleny 248. papežem Benediktem XIV. a od alexandrijského biskupa dostal hábit s nápisem IESU CHRISTI PASSIO, (viz Antonín Maria Zaccaria, r. 1530 barnabité – pauláni, passionisté podle úcty k umučení Krista – Passio Christi).
     V samotě vypracoval opravenou řeholi paulánů, v r. 1744 byl vysvěcen na kněze se svým bratrem Janem Křtitelem Daneiem, v r. 1747 dostal povolení přijímat novice a založil první klášter v Grossetu, bratři přijali čtvrtý slib, že budou šířit úctu ke Kristovu utrpení, generálem řádu se stal v r. 1769, řád byl schválen 250. papežem Klementem XIV. v r. 1769, zemřel v klášteře u basiliky sv. Jana a Pavla v Římě, kde byl pohřben.
     Svatořečen 256. papežem bl. Piem IX. 29. 6.1867.

 

 

Jan Brébeuf sv. 19.10. mučedník, sv. Jan de Brébeuf * 1593 Condré-sur-Vire ve Francii, v r. 1617 vstoupil do řádu jezuitů a v r. 1622 byl vysvěcen na kněze, byl profesorem na koleji v Rouenu, v r. 1625 odplul do Kanady mezi Hurony, působil mezi Indiány se svými druhy, při obléhání Quebeku byli zajati Angličany, kteří je vyhostili do Francie, do r. 1633 byl profesorem v Eu, po uzavření míru s Anglií odplul na příkaz kardinála Richelieua zpátky do Kanady, pro Hurony přeložil katechismus, napsal gramatiku a slovník jejich řeči.
      Pro špatný zdravotní stav odešel do Quebeku, při nové misii mezi Hurony byl se spolubratrem sv. Gabrielem Lalemaotem a dalšími druhy přepaden Irokézy a byli od nich umučeni, + 16. 3.1649 sv. Ignác, Kanada, 260. papež Pius XI. je v r. 1925 blahořečil a 29. 6.1930 svatořečil.

 

 

Izák sv. 12. 6./19.10. mučedník, a druhové, hebr.: Jicchak = smějící se, veselý, ve Starém Zákoně syn praotce Abraháma, *2066 př. Kr.   
       Sv. Izák Joques, *10.1.1607 Orléans ve Francii, v 17 letech vstoupil k jezuitům, v r. 1632 byl vysvěcen na kněze a odjel do Kanady, v r. 1636 se dostal do Quebeku se skupinou 7 misionářů, mezi nimi byl sv. Jan Brébeuf, usadil se u Huronského jezera.
      Byl prvním katolickým knězem, který navštívil New York. Při nájezdu Irokézů byl v r. 1642 zmrzačen a zajat. Po roce zajetí ho osvobodili Holanďané a odvezli do Francie. Po vyléčení odplul zpátky do Kanady k Irokézům a stal se věrozvěstem indiánských kmenů Huronů a Irokézů. Působil jako vyjednavač míru mezi Francouzi a Mohawky. V roce 1646 ho Mohawkové zatkli a u mučednického kůlu mu roztříštili lebku. +19.10.1646 Ossernenon, Kanada. 260. papež Pius XI. ho v roce 1925 blahořečil a 29.6.1930 svatořečil.

 

------------------------------------------------------------

 

Irena sv. 16. 4./20.10. mučednice, řec.: eirené = miluje mír. Sv. Irena byla manželkou sv. Haštala (26. 3.). Byla umučena za dva týdny po manželovi v Římě za císaře Diokleciána. + 296. Oblíbené jméno byzantských císařoven.

 

 

 

 

 

 

  

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

    

 

       

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

      

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

                     

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

               

 

 

                       

 

 

            

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

                                               

 

 

 

 

                             

 

                                                               

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

                       

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

               

 

 

 

 

                                                                    

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

                                       

 

 

 
 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

                             

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

                              

 

 

             

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

                           

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

    

 

 

 

 

 

 

 

    

 

 

 

 

 

 
 

 

 

                                  

                                      

 

 

                           

 

 

 

 

 

 

 

  

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

            

 

 

 

 

 

 

 

 

                               

 

 

 

 

 

                 

 

 


 

 

 

 

 

 

 

 

 

 


 

 

 

 

 

 

 

 
  

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 


    

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

                                         

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

                                          


     

 

 

 
 

 


 

 
   
   
   
   
 
   
   

 

 

 

 


 

 


 

 
   
   
   
 
   
   
   
   

 

 

 

 



 

 
   
   
   
   

 

 

 
 
 
 
 

 

 

 
   
   
   
   
 
   
   
 
   
   
   
   
 
   
   
   

 

 
   
   
   

 

 


 

 

 

 

 

 

 

 
   
   
   
   

.

 

 
 
 

 

 

 




 
 
   
   
   
   

 
 

.

 

 

 

 

 

 

                        

 

 

 

 

 




 

 

 

 

 

 
 
 
 
 





 
 
   
   
 

 
   

 
   
 

 
   

 
 
 
 



 		  
 
   
   
   
 

 

 

 

 

 

 

 
 
 

Lid byl plný očekávání a všichni uvažovali o tom, zdali Jan není Mesiášem. Jan jim všem na to říkal: „Já vás křtím vodou. Přichází však mocnější než já; jemu nejsem hoden ani rozvázat řemínek u opánků. On vás bude křtít Duchem Svatým a ohněm.“ Když se všech lid dával pokřtít a když byl pokřtěn i Ježíš a modlil se, otevřelo se nebe, Duch svatý sestoupil na něj v tělesné podobě holubice a z neb se ozval hlas: „Ty jsi můj milovaný Syn, v tobě mám zalíbení.“ (Lk 3,15-16.21-22)

      Zdislava měla mladší sourozence: Eufémii, Alžbětu (Eliška), Petra a Libuši. Provdala se za syna děčínského purkrabího Markvarta pana Havla rytíře Jablonského z Lemberka z rodu Markvarticů, předního českého velmože, pobočníka krále Václava I. Měli 4 děti: Havel *1240, +1270 (v r. 1265 nejvyšší číšník království českého, od r. 1254 rytíř českého krále Přemysla Otakara II.), Markéta, Jaroslav z Turnova (*1245, dříve byl pokládán za kronikáře Dalimila), Zdislav (Zdeslav) ze Zvířetic *1251, +1319 (1272–1284 purkrabí Pražského hradu). Havel byl často v královské družině, Zdislava spravovala rozsáhlé panství.
      Podle vzoru sv. Anežky České zakládala klášterní špitály v severních Čechách (Jablonné v Podještědí, Turnov), kde sama pomáhala ošetřovat nemocné a chudé. Spolupracovala s řádem dominikánů. Seznámila se s blahoslaveným Česlavem, polským dominikánem (žákem sv. Dominika) a to byl pro ni podnět, že se stala dominikánskou terciářkou. Spolu s manželem Havlem pozvali dominikány do Jablonného a do Turnova, kde pro ně založili kláštery a chrámy. Vzdělávala a vychovávala hradní služebnictvo. Ošetřovala ve špitále, který založila pro nemocné, chudé, bezdomovce a válečné uprchlíky. Byla to doba tatarských vpádů do střední Evropy.
      Zmínky o sv. Zdislavě jsou v Dalimilově kronice: „Roku 1252 po zrození milého Jezu Krista odešla ze světa Zdislava, paní vzácná, počestná a čistá, jež pomáhala bědným povstat z már, slepcům kouzlem zrak zpět vracela, maláty uměla docela vyhojit, léčila mrzáky a konala četné zázraky. Pět mrtvých mocí Boží vzkřísila, mnohým slepým zrak navrátila, chorých a malomocných mnoho uzdravila a nad jinými ubohými veliké divy činila.“
      Zemřela ve věku 32 let a byla pohřbena v klášterním kostele sv. Vavřince v Jablonném v Podještědí. V r. 1731 byly její ostatky umístěny do nové rakve.
      Nejstarší písemné záznamy o sv. Zdislavě pocházejí ze začátku 14. století, z doby 500 let po její smrti, v Dalimilově kronice a ve Žďárské kronice.
      Česká patronka, ochránkyně rodin, patronka Lužických Srbů, Poláků, Slováků a Němců.
      V roce 1947 zahájil kardinál Štěpán Trochta, biskup litoměřický, diecézní proces svatořečení. Blahořečena papežem sv. Piem X. 28.8.1907. Dne 21.5.1995 ji společně s bl. Janem Sarkandrem svatořečil papež sv. Jan Pavel II. při své návštěvě v Olomouci.
      Ke svatořečení přispěl zázrak uzdravení lékaře Františka Straka na přímluvu bl. Zdislavy. V září 1989 v nemocnici v Novém Městě na Moravě při lékařské poradě zkolaboval chirurg. Bylo mu 49 let a mnoho let se léčil se srdeční chorobou. Přes dvě hodiny ho kolegové resuscitovali, ale nedařilo se ho oživit. I když byl podle lékařů mrtvý, nechali ho na žádost rodiny napojeného na přístroje.
      V té době nastoupila službu zdravotní sestra Stanislava Vondálová, která se připojila k modlitbám rodiny a za lékaře se začala modlit k bl. Zdislavě, vytvořila modlitební řetězec a požádala další známé o modlitbu. Umírajícímu lékaři se začaly vracet životní funkce a ještě ten den otevřel oči a reagoval kýváním hlavy. Druhý den byl lékař František Straka při plném vědomí. Jako těžký kardiak žil ještě 7 let. Toto uzdravení uznala Kongregace pro svatořečení za zázrak a papež sv. Jan Pavel II. prohlásil blahoslavenou Zdislavu za svatou. Na přímluvu svaté Zdislavy se událo asi 80 uzdravení, jedno z nich bylo i uzdravení herce Františka Peterky, 1922-2016 (Krkonošské pohádky).
      24.10.2000 byl kostel v Jablonném papežem sv. Janem Pavlem II. povýšen na baziliku minor (menší) s titulem „sv. Vavřince a sv. Zdislavy“ a ona prohlášena za hlavní patronku Litoměřické diecéze. Od roku 2002 je sv. Zdislava patronkou Libereckého kraje. Atribut: stará se o žebráka (žebráky), má u sebe čtyři děti. 

     Podle Brunona z Querfurtu byla Vojtěchova babička Hedvika Saská dcerou císaře Jindřicha I. Ptáčníka Saského (rod saských Luidolfovců). Kníže Slavník, Vojtěchův otec byl jejím synem. Vojtěch měl staršího bratra Soběslava a mladší sourozence: Spytimíra, Pobraslava (Bobraslav), Bořeje, Čáslava (podle něho jméno města) a nejmladšího Radima.
    Od dětství býval Vojtěch často nemocný a rodiče slíbili, že pokud se uzdraví, stane se knězem. Modlili se k Panně Marii a svůj slib splnili. Jeho vychovatelem byl učitel kněz Radla. V pěti letech byl biřmován na Libici (LIVBVZ) magdeburským arcibiskupem Adalbertem (+981) a jeho jméno si dal jako své biřmovací. To se stalo v západním světě synomymem pro jméno Vojtěch. Arcibiskup Adalbert se zastavil na Libici, když se vracel přes Čechy do své diecéze.    
    V letech 972-981 studoval Vojtěch na škole v Magdeburgu. Po návratu působil jako podjáhen u pražské kapituly. S ostatními členy kapituly byl při smrti 1. pražského biskupa Dětmara (+2.1.982). 19.1.982 na hradišti Levý Hradec byl Vojtěch ve 26 letech zvolen druhým pražským biskupem. Nejdříve nechtěl volbu přijmout. Pamatoval biskupa Dětmara, který litoval své povolnosti a ústupků před zákony. Byl vysvěcen na kněze a odjel do Verony v Itálii za císařem Otou II. Ten mu předal prsten a berlu (investitura). Na svátek sv. Petra a Pavla 29.6.983 byl vysvěcen na biskupa mohučským arcibiskupem Willigisem. Ve Veroně se sešel s opatem sv. Majolem z Cluny (11.5.). Po návratu do Čech se snažil uvést do veřejného života křesťanské ideály, ale nebyl pochopen. Kníže Boleslav II. s ním měl spory, protože on i obyvatelé žili pohansky. Přežívalo mnohoženství, prodej otroků, sňatky mezi příbuznými, trhy znesvěcovaly neděle a svátky, nedodržovaly se dané zákony. Mravně nežili ani kněží, kteří se v té době mohli ženit. Měli několik konkubín a zanedbávaly vlastní ženu.
    Pro neshody se zemany a nedodržování zákonů odešel se souhlasem mohučského arcibiskupa s bratrem Radimem r. 988 z Čech do Říma. 138. papeži Janu XV. chtěl složit úřad a odejít do Svaté země. Při zastávce v klášteře na Monte Cassinu vstoupili do benediktinského kláštera. Tam byla volná morálka a tak přešli do řeckého kláštera Valle Lucca. Odtud v r. 989 přišel pod opata Lva na římský Aventin do kláštera do kláštera Panny Marie, sv. Bonifáce a sv. Alexia. Tam Vojtěch složil 17.4.990 sliby a stal se benediktinem. Jeho bratr přijal jméno Gaudentius (radostný, Radim).
    Pražskou diecézi řídil v letech 988–990 míšeňský biskup Volkold (+990). Poměry poškozovaly pověst Čech, proto bylo v r. 992 vypraveno knížecí poselstvo, v čele s učitelem Radlou, a mnichem a kronikářem Kristiánem (syn Boleslava I., Vojtěchův bratranec). Na žádost českého poselstva se Vojtěch v roce 992 opět ujal diecése. Do Čech s ním přišlo 12 mnichů, kteří založili břevnovský klášter. Cestou domů se v Cáchách setkal Vojtěch s budoucím císařem Otou III. Do Čech přišel v neděli a hned v Kostelci (Plzeň-Doubravka) uviděl velký trh. Do Prahy přišel bos v plátěném oděvu kajícníka. Byl nadšeně vítán knížetem, duchovenstvem a davy lidí. Všichni slibovali nápravu.
    Své příjmy rozdělil na 4 části: 1) na vykupování otroků, 2) pro chudé, 3) pro chudé samotné kněze, 4) pro sebe a svou družinu. Kníže Boleslav II. vydal 14.1.993 zakládající listinu břevnovského kláštera (u nás byl jediný klášter benediktinek u sv. Jiří na Hradě). V r. 994 se Vojtěch stal svědkem vraždy v kostele sv. Jiří na Hradě. Šlo o rodovou krevní mstu Vršovců na cizoložné ženě, která se využila azylu a držela se oltáře, kde ji uťali hlavu. Vršovce dal do klatby, žádal na knížeti nápravu a ten se mu vysmál.
    Protože poměry se nijak nezměnily odešel s bratrem Radimem v roce 994 opět do Říma k papeži Janu XV. (985–996), kde se spřátelil s mladým císařem Otou III. Cestou se zastavil v Gaboltově na východním Slovensku (kde vytryskl pramen, u kterého byla postavena kaple), pokračoval do Dolních Uher, kde pokřtil syna vévody Gejzy Vajka jménem Štěpán (pozdější 1. uherský král sv. Štěpán I. Uherský).
    Vrátil se na Aventin, kde se stal zástupcem opata Lva. Na svátek sv. Václava 28.9.995 sloužil v basilice sv. Petra mši svatou s papežem Janem XV. V ten den došlo na Libici k vyvraždění Slavníkovců (Spytimír, Pobraslav, Pořej a Čáslav s rodinami). Přežil Vojtěch, Radim a Soběbor (Soběslav). Ten vedl vojsko proti pohanským Obodritům (Bodrcové v severním Německu), později byl ve vojsku Boleslava Chrabrého a padl v boji o Prahu 4.9.1004. Při této mši se Vojtěch dostal do bilokace (zdvojení). Ve stejnou dobu pohřbíval příbuzné na Libici a stál u oltáře ve svatopetrském velechrámu v Římě.
       V roce 996 zemřel papež Jan XV. a nastoupil nový 139. papež Řehoř V. Ten spolu s metropolitou Willigisem trval na Vojtěchově návratu do Čech. Vojtěch si dal podmínku, že ho český národ přijme jako biskupa. České poselstvo, které přišlo do Říma a informovalo o jeho přítomnosti na Libici, ho odmítlo přijmout jako biskupa. Se souhlasem papeže v Římě a arcibiskupa Willigise v Mohuči, odešel v r. 996 jako misionář do Pruska.
    Vydal se s bratrem Radimem a mnichem Benediktem na cestu a dopluli do Hamburku. Tam se na něho místní pohané obořili, ať od nich odejde, jinak ho zabijí. Vojtěch jim řekl:„Jsem Slovan Vojtěch, mnich a dříve biskup. Přicházím k vám, abyste opustili modly a přijali pravého Boha.“
      Prusové mu opět vyhrožovali zabitím a odvezli je lodí na místo, kde později vyrostlo město Pilava (dnes Baltijsk). Po vylodění odsloužil mši a chtěl pruským Sambijcům vyložit evangelium. Pohané po něm začali házet kameny. Vojtěch se chtěl skrýt v lese zvaném Romovské pole, který byl pro Prusy posvátným hájem. Poblíž hradiště Cholin (Fischhausen, Primorsk) se v posvátném pohanském háji v Tentikkenu (Fischhausen, dnes Primorsk) v kraji Sambia (Samland) uložili ke spánku. Ještě spící je ráno přepadli pohanští Sambijci (Prusové) a svázali. Odvedli Vojtěcha z lesa na vrchol hory, kde mu pohanský kněz Sikko probodl srdce. Dalších sedm bojovníků ho probodlo svými kopími a utloukli vesly. Jeho hlavu nabodli na kůl, kolem kterého tancovali. Byl zavražděn na břehu Baltského moře. Zajali i Vojtěchova bratra Radima a mnicha Benedikta, které později propustili.
     Takto je zapsána smrt sv. Vojtěcha v listině Codex diplomaticus Regni Bohemiae (díl I. sv. 371 č. 378) z roku 1144.
    Polský král Boleslav I. Chrabrý vykoupil jeho tělo stejnou vahou zlata. Dal ho pohřbít v klášteře v městě  Trzemeszno (Třemošín), ale 20.10.997 přenést a pohřbít ho v kostele (katedrále) Panny Marie v Hnězdně (Gniezno–hnízdo). Na bronzových reliéfech na bráně katedrály je vyobrazen život sv. Vojtěcha.
    Na žádost císaře Oty III. v roce 999 svatořečen 140. papežem Silvestrem II. Císař Ota III. postavil k jeho poctě chrám v Cáchách. V 10. století mu byl zasvěcen kostel na Tiberském ostrově v Římě (později zasvěcen sv. Bartoloměji), na studni (křtitelnici je nejstarší vyobrazení sv. Vojtěcha. V kapli kostela postavené papežem Juliem III. (1550–1555), je uložena relikvie s označením Corpore S. Adalberti Episcopi et Martyri = tělo sv. Vojtěcha biskupa a mučedníka.
    V r. 1000 byla vyhlášena, za účasti císaře Oty III. a knížete Boleslava Chrabrého, papežem Silvestrem II. hnězdenská arcidiecéze (s biskupstvím v Krakově, Kolobřehu–Kolobrzeg a Vratislavi–Wroclaw). V r. 1010 dal postavit král sv. Štěpán I. (16.8.) v Ostřihomi katedrální chrám Panny Marie a sv. Vojtěcha (1. arcibiskupem se stal břevnovský opat Anastasius). V r. 1039 byly nad Vojtěchovým hrobem přečteny Břetislavovy dekrety (nejstarší český zákoník), kde se Češi odřekli všech zlořádů. Kníže Břetislav I. dal vyzvednout ostatky sv. Vojtěcha, sv. Radima a Pěti bratrů (Benedikt–průvodce sv. Vojtěcha, Matouš, Jan, Izák a Kristin +12.11.1003/1005) a odvezl (ukradl) je do Prahy.
    Poláci si stěžovali u papeže a kníže musel za pokutu postavit chrám sv. Václava ve Staré Boleslavi (svátek sv. Benedikta s bratřími se slaví v den přenesení ostatků, do r. 1969 Přenesení sv. Vojtěcha, Radima a Pěti bratrů – In Translatione Ss. Adalberti, Gaudentii et V. Fratrum).
    V r. 1060 byla nová basilika na Hradě knížetem Spytihněvem I. zasvěcena sv. Vítu, Václavu a Vojtěchu (zasvěcení obnovil 23.4.1997 pražský arcibiskup Miloslav kardinál Vlk). V r. 1127 rozhlásil polský kníže Boleslav Křivoústý, že ostatky sv. Vojtěcha jsou v Polsku, protože byly dobře ukryty před českými uchvatiteli a byly nalezeny.
    Ve starší literatuře je uvedeno, že lebka sv. Vojtěcha je uložena v Praze, v Hnězdně a v Cáchách. Měl sv. Vojtěch tři hlavy? Pouze lebka v Praze patří sv. Vojtěchovi a má krevní skupinu A. Lebka v Cáchách má skupinu 0 a lebka v Hnězdně nebyla zkoumána, protože Poláci nedali souhlas s výzkumem.
    V roce 1974 potvrdil antropologický průzkum MUDr. E. Vlčka pravost českých ostatků sv. Vojtěcha s porovnání s ostatky sv. Vojtěcha v Římě.
    VVojtěch sv. 23. 4. biskup a mučedník, slovan.: voj tiech = útěcha vojů, zástupů, davu lidí. Sv. Vojtěch Slavníkovec, *956 Libice nad Cidlinou, +23.4.997 Cholin v Rusku. Otec Slavník (*920?, +18.3.981), matka Střezislava (sestra sv. Václava, Boleslava I. a Přibyslavy), pravděpodobně synovec zličského knížete Radslava (jeho manželkou byla další sestra sv. Václava). Podle jiných pramenů byla manželkou Radslava kněžna Střezislava.
     Podle Brunona z Querfurtu byla Vojtěchova babička Hedvika Saská dcerou císaře Jindřicha I. Ptáčníka Saského (rod saských Luidolfovců). Kníže Slavník, Vojtěchův otec byl jejím synem. Vojtěch měl staršího bratra Soběslava a mladší sourozence: Spytimíra, Pobraslava (Bobraslav), Bořeje, Čáslava (podle něho jméno města) a nejmladšího Radima.
    Od dětství býval Vojtěch často nemocný a rodiče slíbili, že pokud se uzdraví, stane se knězem. Modlili se k Panně Marii a svůj slib splnili. Jeho vychovatelem byl učitel kněz Radla. V pěti letech byl biřmován na Libici (LIVBVZ) magdeburským arcibiskupem Adalbertem (+981) a jeho jméno si dal jako své biřmovací. To se stalo v západním světě synomymem pro jméno Vojtěch. Arcibiskup Adalbert se zastavil na Libici, když se vracel přes Čechy do své diecéze.    
    V letech 972-981 studoval Vojtěch na škole v Magdeburgu. Po návratu působil jako podjáhen u pražské kapituly. S ostatními členy kapituly byl při smrti 1. pražského biskupa Dětmara (+2.1.982). 19.1.982 na hradišti Levý Hradec byl Vojtěch ve 26 letech zvolen druhým pražským biskupem. Nejdříve nechtěl volbu přijmout. Pamatoval biskupa Dětmara, který litoval své povolnosti a ústupků před zákony. Byl vysvěcen na kněze a odjel do Verony v Itálii za císařem Otou II. Ten mu předal prsten a berlu (investitura). Na svátek sv. Petra a Pavla 29.6.983 byl vysvěcen na biskupa mohučským arcibiskupem Willigisem. Ve Veroně se sešel s opatem sv. Majolem z Cluny (11.5.). Po návratu do Čech se snažil uvést do veřejného života křesťanské ideály, ale nebyl pochopen. Kníže Boleslav II. s ním měl spory, protože on i obyvatelé žili pohansky. Přežívalo mnohoženství, prodej otroků, sňatky mezi příbuznými, trhy znesvěcovaly neděle a svátky, nedodržovaly se dané zákony. Mravně nežili ani kněží, kteří se v té době mohli ženit. Měli několik konkubín a zanedbávaly vlastní ženu.
    Pro neshody se zemany a nedodržování zákonů odešel se souhlasem mohučského arcibiskupa s bratrem Radimem r. 988 z Čech do Říma. 138. papeži Janu XV. chtěl složit úřad a odejít do Svaté země. Při zastávce v klášteře na Monte Cassinu vstoupili do benediktinského kláštera. Tam byla volná morálka a tak přešli do řeckého kláštera Valle Lucca. Odtud v r. 989 přišel pod opata Lva na římský Aventin do kláštera do kláštera Panny Marie, sv. Bonifáce a sv. Alexia. Tam Vojtěch složil 17.4.990 sliby a stal se benediktinem. Jeho bratr přijal jméno Gaudentius (radostný, Radim).
    Pražskou diecézi řídil v letech 988–990 míšeňský biskup Volkold (+990). Poměry poškozovaly pověst Čech, proto bylo v r. 992 vypraveno knížecí poselstvo, v čele s učitelem Radlou, a mnichem a kronikářem Kristiánem (syn Boleslava I., Vojtěchův bratranec). Na žádost českého poselstva se Vojtěch v roce 992 opět ujal diecése. Do Čech s ním přišlo 12 mnichů, kteří založili břevnovský klášter. Cestou domů se v Cáchách setkal Vojtěch s budoucím císařem Otou III. Do Čech přišel v neděli a hned v Kostelci (Plzeň-Doubravka) uviděl velký trh. Do Prahy přišel bos v plátěném oděvu kajícníka. Byl nadšeně vítán knížetem, duchovenstvem a davy lidí. Všichni slibovali nápravu.
    Své příjmy rozdělil na 4 části: 1) na vykupování otroků, 2) pro chudé, 3) pro chudé samotné kněze, 4) pro sebe a svou družinu. Kníže Boleslav II. vydal 14.1.993 zakládající listinu břevnovského kláštera (u nás byl jediný klášter benediktinek u sv. Jiří na Hradě). V r. 994 se Vojtěch stal svědkem vraždy v kostele sv. Jiří na Hradě. Šlo o rodovou krevní mstu Vršovců na cizoložné ženě, která se využila azylu a držela se oltáře, kde ji uťali hlavu. Vršovce dal do klatby, žádal na knížeti nápravu a ten se mu vysmál.
    Protože poměry se nijak nezměnily odešel s bratrem Radimem v roce 994 opět do Říma k papeži Janu XV. (985–996), kde se spřátelil s mladým císařem Otou III. Cestou se zastavil v Gaboltově na východním Slovensku (kde vytryskl pramen, u kterého byla postavena kaple), pokračoval do Dolních Uher, kde pokřtil syna vévody Gejzy Vajka jménem Štěpán (pozdější 1. uherský král sv. Štěpán I. Uherský).
    Vrátil se na Aventin, kde se stal zástupcem opata Lva. Na svátek sv. Václava 28.9.995 sloužil v basilice sv. Petra mši svatou s papežem Janem XV. V ten den došlo na Libici k vyvraždění Slavníkovců (Spytimír, Pobraslav, Pořej a Čáslav s rodinami). Přežil Vojtěch, Radim a Soběbor (Soběslav). Ten vedl vojsko proti pohanským Obodritům (Bodrcové v severním Německu), později byl ve vojsku Boleslava Chrabrého a padl v boji o Prahu 4.9.1004. Při této mši se Vojtěch dostal do bilokace (zdvojení). Ve stejnou dobu pohřbíval příbuzné na Libici a stál u oltáře ve svatopetrském velechrámu v Římě.
       V roce 996 zemřel papež Jan XV. a nastoupil nový 139. papež Řehoř V. Ten spolu s metropolitou Willigisem trval na Vojtěchově návratu do Čech. Vojtěch si dal podmínku, že ho český národ přijme jako biskupa. České poselstvo, které přišlo do Říma a informovalo o jeho přítomnosti na Libici, ho odmítlo přijmout jako biskupa. Se souhlasem papeže v Římě a arcibiskupa Willigise v Mohuči, odešel v r. 996 jako misionář do Pruska.
    Vydal se s bratrem Radimem a mnichem Benediktem na cestu a dopluli do Hamburku. Tam se na něho místní pohané obořili, ať od nich odejde, jinak ho zabijí. Vojtěch jim řekl:„Jsem Slovan Vojtěch, mnich a dříve biskup. Přicházím k vám, abyste opustili modly a přijali pravého Boha.“
      Prusové mu opět vyhrožovali zabitím a odvezli je lodí na místo, kde později vyrostlo město Pilava (dnes Baltijsk). Po vylodění odsloužil mši a chtěl pruským Sambijcům vyložit evangelium. Pohané po něm začali házet kameny. Vojtěch se chtěl skrýt v lese zvaném Romovské pole, který byl pro Prusy posvátným hájem. Poblíž hradiště Cholin (Fischhausen, Primorsk) se v posvátném pohanském háji v Tentikkenu (Fischhausen, dnes Primorsk) v kraji Sambia (Samland) uložili ke spánku. Ještě spící je ráno přepadli pohanští Sambijci (Prusové) a svázali. Odvedli Vojtěcha z lesa na vrchol hory, kde mu pohanský kněz Sikko probodl srdce. Dalších sedm bojovníků ho probodlo svými kopími a utloukli vesly. Jeho hlavu nabodli na kůl, kolem kterého tancovali. Byl zavražděn na břehu Baltského moře. Zajali i Vojtěchova bratra Radima a mnicha Benedikta, které později propustili.
     Takto je zapsána smrt sv. Vojtěcha v listině Codex diplomaticus Regni Bohemiae (díl I. sv. 371 č. 378) z roku 1144.
    Polský král Boleslav I. Chrabrý vykoupil jeho tělo stejnou vahou zlata. Dal ho pohřbít v klášteře v městě  Trzemeszno (Třemošín), ale 20.10.997 přenést a pohřbít ho v kostele (katedrále) Panny Marie v Hnězdně (Gniezno–hnízdo). Na bronzových reliéfech na bráně katedrály je vyobrazen život sv. Vojtěcha.
    Na žádost císaře Oty III. v roce 999 svatořečen 140. papežem Silvestrem II. Císař Ota III. postavil k jeho poctě chrám v Cáchách. V 10. století mu byl zasvěcen kostel na Tiberském ostrově v Římě (později zasvěcen sv. Bartoloměji), na studni (křtitelnici je nejstarší vyobrazení sv. Vojtěcha. V kapli kostela postavené papežem Juliem III. (1550–1555), je uložena relikvie s označením Corpore S. Adalberti Episcopi et Martyri = tělo sv. Vojtěcha biskupa a mučedníka.
    V r. 1000 byla vyhlášena, za účasti císaře Oty III. a knížete Boleslava Chrabrého, papežem Silvestrem II. hnězdenská arcidiecéze (s biskupstvím v Krakově, Kolobřehu–Kolobrzeg a Vratislavi–Wroclaw). V r. 1010 dal postavit král sv. Štěpán I. (16.8.) v Ostřihomi katedrální chrám Panny Marie a sv. Vojtěcha (1. arcibiskupem se stal břevnovský opat Anastasius). V r. 1039 byly nad Vojtěchovým hrobem přečteny Břetislavovy dekrety (nejstarší český zákoník), kde se Češi odřekli všech zlořádů. Kníže Břetislav I. dal vyzvednout ostatky sv. Vojtěcha, sv. Radima a Pěti bratrů (Benedikt–průvodce sv. Vojtěcha, Matouš, Jan, Izák a Kristin +12.11.1003/1005) a odvezl (ukradl) je do Prahy.
    Poláci si stěžovali u papeže a kníže musel za pokutu postavit chrám sv. Václava ve Staré Boleslavi (svátek sv. Benedikta s bratřími se slaví v den přenesení ostatků, do r. 1969 Přenesení sv. Vojtěcha, Radima a Pěti bratrů – In Translatione Ss. Adalberti, Gaudentii et V. Fratrum).
    V r. 1060 byla nová basilika na Hradě knížetem Spytihněvem I. zasvěcena sv. Vítu, Václavu a Vojtěchu (zasvěcení obnovil 23.4.1997 pražský arcibiskup Miloslav kardinál Vlk). V r. 1127 rozhlásil polský kníže Boleslav Křivoústý, že ostatky sv. Vojtěcha jsou v Polsku, protože byly dobře ukryty před českými uchvatiteli a byly nalezeny.
    Ve starší literatuře je uvedeno, že lebka sv. Vojtěcha je uložena v Praze, v Hnězdně a v Cáchách. Měl sv. Vojtěch tři hlavy? Pouze lebka v Praze patří sv. Vojtěchovi a má krevní skupinu A. Lebka v Cáchách má skupinu 0 a lebka v Hnězdně nebyla zkoumána, protože Poláci nedali souhlas s výzkumem.
    V roce 1974 potvrdil antropologický průzkum MUDr. E. Vlčka pravost českých ostatků sv. Vojtěcha s porovnání s ostatky sv. Vojtěcha v Římě.
    V rodišti sv. Vojtěcha na Libici byl v 10. století postaven kostel sv. Bonifáce (5.6.), kostel vysvětil sv. Vojtěch), od 14. století do r. 1832 byl kostel zasvěcen sv. Jiří, od r. 1832 sv. Vojtěchovi. 29.4.2000 posvětil královéhradecký biskup Dominik Duka bronzové sousoší sv. bratrů Vojtěcha a Radima (Návrat na Libici, autoři manželé Adamcovi). Sousoší stojí před základy tehdejšího kostela Panny Marie, vedle kterého jsou základy knížecího paláce. 23.4.2005 posvětil biskup Duka kamenný oltář v presbytáři původního kostela Panny Marie.
    Apoštolským listem Praga Urbs z 26.11.1965 ho prohlásil 263. papež bl. Pavel VI. hlavním patronem pražské arcidiecéze.
    Kronikář Kosmas uvádí v proroctví kněžny Libuše, že „na Pražském hradě vyrostou dvě zlaté olivy, jedna z nich se bude nazývat Více slávy a druhá Vojů útěcha, které svými vrcholky proniknou až do nebe. A budou je ctít mnohé národy, aby skrze ně došly své záchrany.“ (Více slávy = Václav. Vojů /zástupů/ útěcha = Vojtěch. V latinském originále – maior gloria = větší sláva a exercitus solatio = vojsk útěcha.
    Atribut: berla, mitra, kniha, pádlo, kopí, štít pražského arcibiskupství, staroboleslavské Paladium (obraz Panny Marie ze Staré Boleslavi).
     Patron arcidiecéze pražské, Čech, Slovenska, Maďarska a Polska. vvvvv rodišti sv. Vojtěcha na Libici byl v 10. století postaven kostel sv. Bonifáce (5.6.), kostel vysvětil sv. Vojtěch), od 14. století do r. 1832 byl kostel zasvěcen sv. Jiří, od r. 1832 sv. Vojtěchovi. 29.4.2000 posvětil královéhradecký biskup Dominik Duka bronzové sousoší sv. bratrů Vojtěcha a Radima (Návrat na Libici, autoři manželé Adamcovi). Sousoší stojí před základy tehdejšího kostela Panny Marie, vedle kterého jsou základy knížecího paláce. 23.4.2005 posvětil biskup Duka kamenný oltář v presbytáři původního kostela Panny Marie.
    Apoštolským listem Praga Urbs z 26.11.1965 ho prohlásil 263. papež bl. Pavel VI. hlavním patronem pražské arcidiecéze.
    Kronikář Kosmas uvádí v proroctví kněžny Libuše, že „na Pražském hradě vyrostou dvě zlaté olivy, jedna z nich se bude nazývat Více slávy a druhá Vojů útěcha, které svými vrcholky proniknou až do nebe. A budou je ctít mnohé národy, aby skrze ně došly své záchrany.“ (Více slávy = Václav. Vojů /zástupů/ útěcha = Vojtěch. V latinském originále – maior gloria = větší sláva a exercitus solatio = vojsk útěcha.
    Atribut: berla, mitra, kniha, pádlo, kopí, štít pražského arcibiskupství, staroboleslavské Paladium (obraz Panny Marie ze Staré Boleslavi).
     Patron arcidiecéze pražské, Čech, Slovenska, Maďarska a Polska.