Jdi na obsah Jdi na menu
 


Svatí tohoto týdne

 

Přemysl a Jan (Nepomucký) | Chovani.eu

 

 

 Jan Nepomucký sv. 16. 5. kněz a mučedník.
      Hlavní patron Čech.
  "Vysvoboď mě od těch, kteří mě nenávidí, vytáhni mě z hluboké vody!" (Žalm 69/68/,15).  
      Sv. Jan z Nepomuku, *1340/5 Pomuk (dnes Nepomuk) u Plzně, +20.3.1393 Stará rychta v Praze. Otec Velflín (Welflín, Volflín, Volfgang +1367) český Němec. V letech 1355-1367 nepomucký rychtář. Matka byla Češka (údajně z rodu Hasilů). Její jméno se nedochovalo. Na místě Janova rodného domku stojí jemu zasvěcený kostel. Pokřtěn v kostele sv. Jakuba. Podle legendy kronikář Jan Ignác Dlouhoveský i Bohuslav Balbín napsal, že při Janově narození se nad jeho domem objevila silná záře. Jako malý chlapec Jan těžce onemocněl, rodiče mu vyprosili na Panně Marii zdraví a z vděčnosti ho určili ke kněžské službě. V roce 1344 byla v Pomuku založena veřejná škola cisterciáků, kam malý Jan docházel.
    Studoval v cisterciáckém klášteře pod Zelenou horou v Pomuku, později na pražské Karlově universitě. Podle dochovaných záznamů byl velmi pilný a pečlivý. Uměl česky, německy a latinsky. Za Karla IV. byl v letech 1369–1383 byl císařským notářem. Prvním záznamem potvrdil pravost opisu buly papeže Urbana V.: „Jan, syn zemřelého Velflína z Pomuku, klerik pražské diecéze, z císařské moci veřejný notář“ (z císařské moci Karla IV.). Od r. 1370 notář arcibiskupské kanceláře. Roku 1380 vysvěcen na kněze a byl mu přidělen oltář ve Vlašimské kapli v katedrále sv. Víta (po své smrti byl před kaplí pohřben). Farář kostela sv. Havla na Starém Městě (9.10.1380–1390). Na dveřích sakristie do kostela je umístěna faksimile podpisu sv. JanaPodle dokumentů, které napsal, měl velice pečlivé a čitelné písmo.
    Podle tradice chodil pěšky na pouť do Staré Boleslavi, aby v kostele Nanebevzetí Panny Marie uctil Paladium České země (obraz Panny Marie s Ježíškem) a v kostele sv. Václava místo jeho umučení. Pomáhal chudým, staral se o ně a dával almužnu. 
      V roce 1381 získal titul bakalář práva. V letech 1382–1387 studoval právo na universitě v Bologni a Padově kde získal titul JUDr. (Doktor obojího, světského i církevního práva). 1387-1388 byl kanovníkem v (dnes dominikánském) kostele sv. Jiljí (Aegidia) v Praze (kapitula zanikla 1420), 27.9.1389–1392 advokátem vyšehradské kapituly a vyšehradským kanovníkem. Od 1.10.1389–1393 generální vikář pražského arcibiskupa Jana z Jenštejna. 26.8.1390 byl jmenován arcijáhnem v Žatci, kde měl na starost 5 děkanátů s 225 farami. V r. 1378 nastalo schizma (vláda dvou papežů), duchovenstvo podporovalo papeže Urbana a král Václav IV. vzdoropapeže Klimenta VII. Tím se kněží rozcházeli v názorech s králem. K tomu se vršily problémy s královými milci (oblíbenci). Nejoblíbenější byl královský podkomoří (ministr financí) Zikmund Huler z Orlíku, který dal bezdůvodně popravit dva kleriky (studenta teologie a kněze). Vikář Jan ho za tuto popravu předvolal k soudu a Huler vzkázal, že přijde v doprovodu 200 ozbrojenců.  
      Král Václav IV. chtěl pro svého milce Hynka Pluha z Rabštejna založit nové biskupství a vyhlédl si k tomu klášter v Kladrubech. Čekal na smrt nemocného opata Racka (+po Novém roce 1393). Po jeho smrti zvolili mniši opatem mnicha Alberta Olena (Olana). Arcibiskup vyhlásil lhůtu 2 měsíce ke vznesení námitek proti zvolenému opatovi. Protože žádné námitky nebyly vzneseny, vikář Jan potvrdil 10.3.1393 Alberta Olena ve funkci nového kladrubského opata. Pod záminkou potvrzení volby opata bylo svoláno jednání obou stran do kláštera Maltézských rytířů na Malé Straně. Opilý král rozkázal všechny odvést na Hrad, ale arcibiskupovi se podařilo uprchnout. Další tři církevní představitelé: vikář Jan z Nepomuku, oficál (církevní soudce) Mikuláš Puchník (generální vikář 1383 – 1389) a Václav Knobloch, mělnický probošt a kanovník u sv. Víta, byli zatčeni a odvedeni do vězení na Hradě. Spolu s nimi byl zatčen i arcibiskupský hofmistr rytíř Něpr. Jako příčinu sporu uvedl král neshodu vikáře s jeho vůlí.
      Jan byl na Hradě uvězněn v cele 1x1 metr (pozdější Ludvíkovo křídlo u Vladislavského sálu) pod schodištěm. Když se král nedozvěděl, co potřeboval, dal je všechny čtyři vláčet ulicemi ke královskému rychtáři na Starou rychtu (dům č. 404/12, roh ulic Rytířské a Na Můstku)-Havelská brána, kde byli mučeni. Stará rychta je vzdálená jednu ulici od kostela sv. Havla, kde sv. Jan Nepomucký působil. Mikuláš Puchník, Václav Knobloch a hofmistr Něpr po výslechu podepsali mlčelivost a pod přísahou, že o svém mučení nebudou nikdy mluvit a nic neprozradí, byli propuštěni
      Hlavním důvodem Janova mučení byla neporušitelnost zpovědního tajemství a zpověď paní králové (od. r. 1400 královny) Žofie, kterou se chtěl král dozvědět. Jan odmítl porušit zpovědní tajemství a neřekl králi Václavovi, z čeho se Žofie zpovídala. V té době král Václav uvažoval o tom, že se ožení s aragonskou princeznou a chtěl, aby jeho manželství s Žofií bylo prohlášeno za neplatné. Protože Jan z Pomuku byl nejlepší odborník na církevní a občanské právo, není vyloučeno, že ho králová Žofie požádala o radu při zpovědi.  
      Na Janově mučení se podílel i opilý král Václav IV. Opat Ludolf ze Zaháně napsal o králi Václavovi: On sám jako katův pomocník a druh, přikládal k tělu pochodně k pálení, jindy zasazoval rány, jindy sám vlastní rukou přikládal drásavé nástroje. Mimo jiné totiž utopil ve vodě onoho ctihodného muže, Bohu i lidem milého, milovaného od Němců i Čechů, pana Jana, kněze, vikáře v duchovních záležitostech pana pražského arcibiskupa, doktora církevního práva, krutě zmučeného, popáleného, až mu vyhřezly vnitřnosti.“ Na Janově smrti měl velký podíl i královský podkomoří Zikmund Huler z Orlíku a královský kaplan Václav Gerardův z Buřenic (1345-1416) zv. Králík (Regulus, 28. biskup olomoucký 1413-1416), který schválil zatčení sv. Jana Nepomuckého. Za tuto podporu králi Václavovi byl jmenován biskupem sufragánem (podřízený, pomocný biskup) pražského arcibiskupa pro západní Čechy. 
      20.3.1393 (čtvrtek před 5. nedělí postní-Judica) byl mrtvý Jan svázán do kozelce a ve 21 hodin shozen z Karlova mostu do Vltavy. Nad místem, kde tělo dopadlo se ukázalo pět hvězd. Ty se staly atributem na svatozáři soch a obrazů sv. Jana.
      Tělo umučeného kněze Jana vyplavila Vltava 14.4.1393 u kláštera cyriaků (křižovníci s červeným srdcem, zrušen 1783 Josefem II.), kteří ho 17.4. 1393 pohřbili v klášterním kostele Sv. Kříže Většího (v r. 1890 zbořen).
      Dnes na místě kláštera a kostela na náměstí Curieových stojí hotel President (klášter) a Základní škola Curieových (kostel), na které je pamětní deska s nápisem: "V těchto místech stával farní kostel Sv. Kříže Většího s klášterem bratří kajících řádu sv. Augustina s farou, školou a hřbitovem, kterýžto klášter založil slavný král Český Přemysl Otakar II. roku 1210, když se byl z vítězné výpravy z Prus do vlasti navrátil. Ve válkách husitských byl klášter opuštěn a fara obsazována byla světskými faráři strany podobojí až do r. 1628 kdy byl klášter obnoven uvedením do něho řádu Cyriaků z Polska. Avšak r. 1783 klášter byl zrušen, budovy jeho prodány, farnost kostela Sv. Kříže spojena s osadou sv. Ducha a r. 1890 obec Pražská zakoupivše bývalou faru a klášterní budovu vystavěla na jejím místě tuto národní školu." V dolní části desky je nápis: "Rekonstrukci provedl r. 1992 Ekopol cs a firma Veselý ze Znojma."
      U kostela Sv. Kříže Většího byla později postavena socha sv. Jana, který dává almužnu žebrákovi. Socha byla po zboření kostela přenesena k nedalekému kostelu Svatého Ducha v Dušní ulici.
      Arcibiskup se vzdal úřadu a 23.4.1393 (svátek sv. Vojtěcha) pod ochranou Jindřicha z Rožmberka odjel do Perugie v Itálii za 204. papežem Bonifácem IX. V červenci 1393 mu předložil zprávu o Janově mučednické smrti. V konfirmační knize (libri confirmationum = kniha potvrzovací /úřadu/) na rok 1393 je popsáno nepřístojné chování krále i souboj o potvrzení kladrubského opata generálním vikářem Janem z Pomuku, včetně jeho umučení (zápis byl objeven roku 1752 ve vatikánském archivu). Mezi řádky je vepsána poznámka: „iam martyr sanctus Jo. Po. (již mučedník svatý Jo. Po. = Joannes Pomuk) ukončil dne 20. března den svůj poslední. Generální vikář se stal mučedníkem, proto, že řádně plnil svou povinnost v arcibiskupových službách.“ 
      V létě vyschla Vltava, což lidé považovali za Boží znamení a trest. Jeho tělo bylo 22.11.1396 přeneseno do katedrály sv. Víta a pohřben u Vlašimské kaple (kde za života sloužil mše). Na jeho hrob byl dán kámen s nápisem: Johannes de Pomuk. Od své smrti byl uctíván jako svatý. U jeho hrobu v katedrále se sloužila mše sv. k jeho cti (ne za něho) dávno před svatořečením. Hrob se stal poutním místem. V roce 1480 byl věnován dar ke hrobu blahoslaveného Jana z Pomuku (blahořečen 1721). 
      Důvod umučení opsal z Konfirmační knihy v roce 1402 rádce a životopisec arcibiskupa Jana z Jenštejna a převor roudnického kláštera Petr Klarifikátor, kde Jana Nepomuckého nazývá mučedníkem, který nechtěl vyzradit zpověď královny. Veřejně se o Janově umučení kvůli královnině zpovědi začalo mluvit až po Václavově smrti (1419). Podle osobního svědectví arcibiskupa Jana z Jenštejna (+1400) zaznamenal další zprávu řezenský augustinián Ondřej v r. 1433, který napsal, že král Václav dal utopit Jana z Pomuku, mistra teologie a zpovědníka královny Žofie, protože nechtěl vyzradit královninu zpověď. Rakouský kronikář a rektor univerzity ve Vídni Tomáš Ebernhorf z Haselbachu navštívil Prahu (jako člen sněmovního poselstva basilejského koncilu) a zprávu mnicha Ondřeje opsal v roce 1449 do svého díla Chronica regnum Romanorum (Kronika římských králů). Tato fakta zapsal v roce 1471 v české kronice "Spravovna" mistr Pavel Židek (současník Tomáše Ebernhorfa). Rukopisy našel ve Vídni český kronikář František Palacký a tyto skutečnosti zveřejnil. Německý kronikář Konstantin Höfler napsal, že kdyby svatý Jan z Pomuku žil déle, uklidnil by napjaté vztahy mezi Svatou římskou říší a husitskými Čechami. 
      V letech 1629–1658 byl v Nepomuku děkanem Kašpar Petr Drauskovius. Ten se v roce 1639 domluvil s majitelem panství hrabětem ze Šternberka, aby zakoupil Janův dům. František Matěj hrabě ze Šternberka dům zboural a postavil v roce 1643 kapli, dokončenou v roce 1654 a zasvěcenou sv. Janu Křtiteli, protože Jan Nepomucký ještě nebyl svatořečen. V roce 1689 vyhořelo celé město i s kaplí. Za dva roky byl postaven kostel. Po Janově kanonizaci přicházelo do Nepomuka mnoho poutníků. V letech 1734–1738 byl postaven nový kostel sv. Jana Nepomuckého a sv. Jana Křtitele podle plánů architekta Kiliána Ignáce Diezenhofera. Oltář v kostele je podle tradice na místě Janovy kolébky. 
      Omyl „dvou Janů“ vznikl podle jednoho z rukopisů knihy Jana z Krumlova, děkana pražské kapituly u sv. Víta na Pražském hradě: na straně 356 se píše o doktoru Johánkovi z Pomuka, úředníku arcibiskupa z Jenštejna, který byl utopen v r. 1393 pro neuposlechnutí králova rozkazu a na straně 383 se píše o tomtéž Johánkovi z Pomuka, mučedníku zpovědního tajemství královny Žofie. Před číslo strany knihy byla později neznámým písařem dopsána jednička a vznikl letopočet 1383 (na tuto nesrovnalost přišel v roce 1972 pracovník Kriminalistického ústavu a to i přes výslovný zákaz svých nadřízených).
      Kronikář Václav Hájek z Libočan si neuměl při psaní své Kroniky české v r. 1541 tuto nesrovnalost vysvětlit a vymyslel ještě jednoho Jana z Pomuka a datum 16.5.1383 napsal jako úmrtí královnina zpovědníka a rok 1393 jako rok smrti generálního vikáře. Po třicetileté válce v r. 1671 napsal Bohuslav Balbín „Životopis sv. Jana Nepomuckého“, do kterého převzal Hájkův datum smrti 16.5.1383. Tento den byl po Janově kanonizaci vyhlášen jeho svátkem
      V r. 1747 vyvrátil P. Eliáš Sandrich názor, že oba utopení Janové jsou jedna osoba. V r. 1784 Gelasius Dobner napsal, že generální vikář a mučedník zpovědního tajemství je tatáž osoba Jan z Pomuka. Hájkovo rozdělení na dva Jany způsobilo v 18. století, že Josef Dobrovský a osvícenská věda zaútočila na světce, „který nikdy nežil.“ Dobrovský vyloučil zpověď jako důvod Janovy smrti. Začaly se objevovat různé pomluvy a nesmysly. Básník Ferdinand Břetislav Mikovec (1826-1862) napsal v roce 1849, že sv. Jan Nepomucký byl vytvořen uměle, aby zastínil památku mistra Jana Husa. Německý historik Otto Abel (1824-1854) napsal knihu (vyšla 1855 v Berlíně): Legenda o svatém Nepomuku, ze které odpůrci sv. Jana čerpají své důkazy. Hlavní důkaz je o podobnosti kultu sv. Jana Nepomuckého a kultu mistra Jana Husa.
      Přes všechnu snahu církvi nepřátelských historiků se nenalezl jediný doklad o jeho mravních prohřešcích. V roce 1919 a 1920 byly ničeny památky a sochy sv. Jana Nepomuckého. Historik Josef Pekař v r. 1921 vydal Tři kapitoly z boje o sv. Jana Nepomuckého, kde očistil jeho památku a popisuje nesmysl, že by sv. Jan Nepomucký byl stavěn proti M. Janu Husovi: „Generálním vikářem mohl být jen muž dobré pověsti a velkého příkladu. Základní motiv světcovy oběti byla jeho věrnost právům a svobodě církve proti násilí světské moci. Jeho příklad poskytuje sílu slabým a malověrným.
      První veřejná úcta k svatému Janu Nepomuckému ve východních Čechách byla prokazována v roce 1609 v Broumově. Pražský arcibiskup Jan Lohelius zasvětil oltář v roce 1621 k poctě (ještě nesvatořečeného) ctěného sv. Jana Nepomuckého v katedrále sv. Víta. Mezi velké ctitele sv. Jana Nepomuckého již dávno před jeho svatořečením patřil i kanovník metropolitní kapituly u sv. Víta a probošt kapituly královské kaple Všech svatých na Hradě František Kryštof Jan Miličín baron z Talmberka (1646-1698), v letech 1677-1698 třetí biskup královéhradecký. V roce 1675 požádal jménem kapituly u sv. Víta o jeho blahořečení. V roce 1680 byla postavena kaple sv. Jana Nepomuckého v Praze na Skalce. Na Karlově mostě byla postavena socha sv. Jana Nepomuckého už v r. 1683 (nesprávné 300. výročí smrti). Další kanovník u sv. Víta Tobiáš Jan Becker (5. biskup HK 1702–1710) se v roce 1692 zasloužil o výzdobu hrobu sv. Jana Nepomuckého. Jako hradecký biskup zasvětil v r. 1706 nový seminární kostel v Hradci Králové (ještě nesvatořečenému) svatému Janu Nepomuckému. V r. 1699 byla postavena kaple sv. Jana Nepomuckého v Kájově u Českého Krumlova
      V roce 1620 nařídil zimní král“ Fridrich Falcký očištění katedrály sv. Víta. Při plenění Janova hrobu a odstraňování zdobené mříže, kalvíny přepadly křeče, svíjeli se na zemi a někteří nepřežili. Ti, kteří začali litovat svého činu, byli zbaveni bolestí
      V roce 1701 došlo k náhlému uzdravení uschlé ruky Terezie Krebsové, která se modlila k sv. Janu Nepomuckému a k zachránění topící se Rozálie Vodánkové pod mlýnem u Strakonic a další zázrak.
      V roce 1721 se na přímluvu sv. Jana u jeho hrobu usmířil Adam František Karel Eusebius kníže Schwarzenberg (1680-1732) s manželkou Eleonorou Amálií rozenou kněžnou z Lobkovicz (1682-1741). Manželé se vzali 6.12.1701. První dcera Marie Anna se narodila až 25.12.1706, ale nenarodil se syn. Kněžna Eleonora v roce 1709 potratila, kníže Adam se s manželkou pohádal a došlo k rozluce. Eleonora chodila ke hrobu sv. Jana Nepomuckého prosit za navrácení manžela a narození syna.
      V roce 1721 se manželé v katedrále sv. Víta u hrobu sv. Jana náhodně potkali a usmířili se. 15.12.1722 se narodil syn Josef I. Adam Jan Nepomuk (obě scény jsou vyobrazeny na okně ve Schwarzenberské kapli v katedrále). Rod Schwarzenberků ctí sv. Jana jako zachránce rodu a všichni mužští potomci nosí i jeho jméno. Kníže Adam František se z vděčnosti za narození syna zasloužil o Janovo svatořečení. 
      V r. 1718 nařídil 244. papež Klement XI. exhumaci těla. Zkoumání se zúčastnili: 5 duchovních za církev – 1) arcibiskup pražský Ferdinand hrabě Khünburg (Khuenburk), 2) kapitulní děkan Tobiáš Vojtěch Opitz, 3) týnský farář a spisovatel Jan Florián Hammerschmied, 4) církevní právník promotor fidei (ochránce víry) – advocatus diaboli (ďáblův advokát) Jan František Blovský a 5) církevní právník sakristián Karel Potůček. 8 šlechticů za české království – 1) nejvyšší purkrabí Jan Josef hrabě z Vrtby, 2) Ignác hrabě Vratislav z Mitrovic, 3) Petr Mikuláš Straka z Nedabilic, 4) František Karel Přehořovský z Kasejovic, 5) Jan hrabě Schaffgotsch (Šafgoč), 6) Leopold Antonín hrabě Trautsmannsdorf, 7) Ferdinand Leopold Dubský z Třebomyslic a 8) Václav Hložek ze Žampachu. 5 lékařů za univerzitu – 1) prof. UK, děkan lékařské fakulty a dvorní lékař císaře Leopolda I. MUDr. František Löw z Erlsfeldu, 2) MUDr. Sebastián Fuchs, 3) MUDr. Jan Karel Puchmann, 4) MUDr. chirurg Jan Jakub Schutzbredt, 5) MUDr. chirurg Ferdinand Schober.  
      18. pražský arcibiskup Ferdinand hrabě Khuenburk (1710–1731) dal 15. 4.1719 prozkoumat Janův hrob stočlennou komisí. Při vysypání hlíny, vypadla z lebky část načervenalé organické hmoty. Pět lékařů označilo hmotu vypadlou z lebky jako jazyk sv. Jana. Ten byl zkoumán znovu za dva a čtyři roky. Zčervenání jazyka bylo uznáno za čtvrtý zázrak. 
      Arcibiskup Ferdinad Khünburg zahájil proces. Komisi předsedal sám arcibiskup, který jmenoval za postulátora (obhájce, advocatus angelici-andělský advokát) univerzitního profesora a právníka Bernarda Jindřicha Germetena. Druhý byl promotor fidei (advocatus diaboli–ďáblův advokát) Jan František Blovský. Závěr procesu byl poslán do Říma. Papež Klement XI. jmenoval v roce 1720 komisi. Předsedou komise se stal Michal Bedřich kardinál Althan, který si zápisy přečetl a předal Kongregaci posvátných obřadů. Andělským advokátem byl jmenován Giovanni Franchelluci, ďáblovým advokátem Prosper Vavřinec kardinál Lambertini (248. papež Benedikt XIV., papežem 1740-1758). 
    245. papež Inocenc XIII. blahořečil (beatifikoval) Jana z Nepomuku 31.5.1721. Relikviář s jazykem byl znovu otevřen pražským světícím biskupem Mayernem a potřetí prozkoumán 27.1.1725. Po 45 minutách jazyk naběhl a zčervenal i v mrazivém prostředí katedrály. 246. papež Benedikt XIII. kanonizoval (svatořečil) bl. Jana 19.3.1729 (na svátek sv. Josefa) v Lateránské basilice. Po procesí s obrazem nového světce byly litanie ke všem svatým, hymnus Veni Creator Spiritus, přečtení kanonizační listiny (kde byl jeho životopis napsán podle B. Balbína i s nesprávným rokem 1383), Te Deum a mše k novému světci. Do kanonizační buly byly převzaty všechny dodané omyly děkana Hájka, včetně data 16.5. jako dne smrti a tím byl určen tento den jeho svátkem. V té době nikdo netušil, že kanonizace proběhla v předvečer 436. výročí jeho smrti (19.3.). 
      Na popud císaře Karla VI. byla zahájena sbírka na vybudování důstojného hrobu, v letech 1733–1736 byl postaven stříbrný hrobní oltář, na kterém sochař Ignác František Platzer (1717–1787) vytvořil stříbrné sochy na náhrobku. Návrh náhrobku nakreslil v roce 1733 architekt Josef Emanuel Fischer z Erlachu (1693-1742). Jeho otec Jan Bernhard Fischer z Erlachu (1656-1723) návrhl monstranci Zlaté slunce v pražské Loretě. Náhrobek sv. Jana zhotovil v letech 1735-1736 Josef Würth (1706-1767). Upravil ho František Xaver Schmädl (také Smottel, 1705-1777) v r. 1755.
     Kostra sv. Jana byla oblečena a uložena do skleněné rakve a ta vložena do stříbrné rakve na oltáři. V r. 1866 převezla pruská okupační armáda tělo i „jazyk“ do Salzburku (Solnohrad) v Rakousku, po válce převezeny ostatky zpět do Prahy a uloženy v katedrále sv. Víta. Původní hrobka pod stříbrným náhrobkem byla změněna na kapli a vymalována nástěnnými malbami.  
      V r. 1903 zkoumal jazyk anatom prof. MUDr. Oto Schrutz.
      31. 5.1972 se sešla komise, aby opět zkoumala ostatky: 4 duchovní za církev – 1) biskup administrátor ThDr. František Tomášek, 2) kanovník ThDr. František Kotalík, 3) kanovník ThDr. Miroslav Vlček, 4) generální vikář ThDr. František Vaněk.
      5 odborníků za Kancelář prezidenta ČSSR – 1) prom. hist. Jiří Burián, 2) prom. hist. Marie Kostílková, 3) prom. hist. Bedřich Tykva, 4) památkový rada PhDr. Ing. arch. Viktor Kotrba, 5) historik PhDr. Emanuel Poche.
      Restaurátoři Jaroslav Hofmann, prof. Josef Nušl a Marie Moudrá.
      10 lékařů: vedoucí výzkumu byl antropolog 1) MUDr. et RNDr. h.c. Emanuel Vlček DrSc. (doktor věd), 2) soudní lékař prof. UK MUDr. Jaromír Tesař DrSc., 3) stomatolog prof. MUDr. et RNDr. Ferdinand Škaloud, 3 anatomové, 4 antropologové.
      Při zkoumání do 29.6.1972 bylo objeveno několik míst krutého mučení: rozdrcený obličej (smrtelná rána musela být způsobena kopancem, nebo úderem tupého nástroje), z věšení na skřipec praskliny na lopatkách. Dále se zjistilo, že hmota není jazyk, ale mozek, který se rozkládá nejdříve ze všech měkkých tkání. Tehdejší pražský administrátor (pozdější arcibiskup kardinál) Tomášek po zveřejnění výzkumu prohlásil, že „mozek je víc než jazyk, protože jazyk je podřízen mozku člověka a to význam relikvie ještě zvyšuje“.
      Profesor Mudr. E. Vlček dokázal pravost světcových ostatků. Objevil a potvrdil několik míst krutého mučení. Janovo tělo bylo do Vltavy vhozeno mrtvé, protože vyplavalo na hladinu až po 4 týdnech, oproti obvyklým 2 týdnům u utopenců. Výzkumy uveřejnil v komunistickém Rudém právu a komunističtí soudruzi psali rozhořčené dopisy do redakce. Uznání výzkumů ostatků ocenil v listu z 2.3.1979 k 250. výročí svatořečení 265. papež sv. Jan Pavel II. 
      Atributy sv. Jana Nepomuckéhorocheta (bílá krátká košile), kanovnický oděv (kožešinový pláštík přes ramena), biret, kniha, kříž, palmová větev, okolo hlavy pět hvězd, prst na ústech (symbol slova  TACUI -mlčel), ryba– symbol mlčenlivosti a vody, most, kotva, chudý muž, jazyk, staroboleslavské Paladium. Hlavní patron Čech od r. 1600, patron kněží a zpovědníků, lodníků, vorařů, mlynářů, mlčenlivosti, proti povodním, 2. patron jezuitů, 2. zemský patron Bavorska.  
       Úctu k sv. Janu Nepomuckému šířila Marie Sofie, dcera polského krále Stanislava I. a manželka francouzského krále Ludvíka XV. ve Francii, v 18. století Marie Anna Rakouská, dcera císaře Leopolda I. a manželka portugalského krále, která se přičinila o to, že byl sv. Jan uctíván v Portugalsku a v Brazílii (která patřila Portugalsku), španělský král Karel III. se zasloužil o jeho úctu na Filipínách, ve Střední a Jižní Americe. Úctu šířili i Societas Iesu (jezuité.
      V roce 1925 zrušila československá vláda svátek sv. Jana Nepomuckého jako den pracovního klidu. Na toto datum bylo dáno jméno Přemysl. 
      Název města Ne/Pomuku vznikl podle legendy, že v 10. století procházel v místech Zelené hory sv. Vojtěch. Bylo velké sucho, on požehnal zemi, na kterou začalo pršet. Hora se zazelenala a pod ní „pomoklo“. Město se původně jmenovalo Pomok, Pomuk, později Nepomuk.

 

----------------------------------------------------------------------------------------------

 

Svatý Paschal Baylon | Lumen de Lumine

 

Paschal Baylon sv. 17. 5. vyznavač, lat.: paschalis = velikonoce (z hebr. pascha, pesach = přejití), sv. Paschal (Paskal) *16.5.1540 Torrehermosa, Španělsko, +17.5.1592 Villarreal, Španělsko. Narodil se ve velikonoční době (Pascha). Pocházel z chudé rodiny a chtěl ho adoptovat bohatý statkář, kterému pásl ovce. Číst a psát se naučil tak, že si na pastvu bral knihy a prosil kolemjdoucí, aby mu řekli, co které písmeno znamená.
     Jednoho dne, když slyšel z kostela zvon oznamující proměňování, klekl na zem a modlil se. Otevřelo se nebe a objevili se dva andělé, kteří drželi monstranci s hostií. Tento jev viděl ještě několikrát.
     Roku 1564 stal františkánským fraterem (laickým bratrem) OFMDisc ve Valencii. Měl velikou úctu k Eucharistii, před svatostánkem se modlil i několik hodin. Později začal doprovázet kněze z jejich řádu na misijních cestách. Kněží, kteří znali jeho lásku k Nejsvětější Svátosti, ho žádali, aby promluvil k lidem o Eucharistii.
     Zemřel na Hod Boží svatodušní a u jeho hrobu se stalo mnoho zázračných uzdravení.
     V roce 1936 komunisté rozpoutali tvrdý boj proti církvi a ve snaze zlikvidovat náboženství, spálili jeho ostatky. Byl prohlášen patronem úcty k Eucharistii a eucharistických sdružení.

 

-----------------------------------------------------------------------------

 

sv. Jan I.

 

Jan I. sv. 18. 5. papež a mučedník, * v Toskánsku, + 18. 5. 526 Ravenna, zvolen v r. 523 jako 53. papež, italský ariánský král Teodorich (Teodorik), donutil papeže odcestovat do Cařihradu k císaři, aby ho požádal o uznání ariánského vyznání. Papež byl císařem přijat se všemi poctami. Na Velikonoce v r. 19. 4. 526 korunoval císaře, přednesl mu královy požadavky, ten je odmítl splnit. Po návratu byl sv. Jan I. obviněn ze zrady a uvězněn králem Teodorichem v Ravenně a ve vězení umučen. Krátce na to král 30. 8. 526 náhle zemřel.
      Římané to považovali za boží trest. Papežovy ostatky přenesli a pohřbili u sv. Petra v Římě. Na hrob mu dali nápis: „Velekněz Pána, padl jako oběť za Krista, to je způsob, jakým si papežové dobývají Boží zaslíbení“.

 

-------------------------------------------------------------------------------

 

sv. Petr Celestin

 

Petr Celestýn sv. 19. 5./19. 5. papež, * 1215, zvaný Petr Andělský od zdi (Pietro Angelari del Murrone, Petrus Morone), poustevník, kterého vyhledávali lidé pro jeho moudrost, zvolen v Perugii 5. 7.1294 v 80 letech 193. papežem, jako Celestin V., volbu přijal po dojmem, že nepřijetí by bylo těžkým hříchem, 29. 8.1294 byl vysvěcen na biskupa a uveden do úřadu, jako své sídlo si nevybral Perugii, kde sídlili kardinálové, ale Neapol.
       Doplnil předpisy 185. papeže bl. Řehoře X. o tom, že se papež může vzdát úřadu (rezignovat) a vzdal se stolce, na kterém byl 5 měsíců a týden (5. 7. – 12.12. 1294). Je to nejznámější 1. dobrovolná abdikace papeže v dějinách.
        Aby nemohl být znovu zvolen a tak předešel zmatkům, nechal se hlídat na hradě Fumone od kardinála Benedikta Kajetána, který se stal jeho nástupcem a dal si jméno Bonifác VIII., (některými historiky je mu vytýkáno, že ho nechal uvěznit). + 19. 5.1296, kanonizován 196. papežem Klementem V. v r. 1313, jako první oficiálně svatořečený papež.

 

------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

 

Brněnská diecéze si připomíná významné moravské světce - iDNES.cz

 

Klement sv. 23.11. papež a mučedník, lat.: clemens = vlídný, mírný, milostivý, laskavý, sv. Klement (Kliment), * asi 45 v Římě, + 23.11. 101, bratranec císaře Domitiána, dal se pokřtít po kázání apoštola sv. Barnabáše, po křtu prodal všechen svůj majetek a věnoval se duchovní činnosti, vysvěcen na výpomocného biskupa sv. Petrem (s Linem a Kletem), zvolen 4. papežem v letech 88 – 97, přivedl mnoho římských rodin ke křesťanství.
       Ve Spisech apoštolských Otců se dochoval jeho list do Korintu, který poslal s třemi kněžími, aby urovnal záležitosti neprávem sesazeného biskupa, jeho autoritu uznával i sv. apoštol Jan, který v té době ještě žil, na rozkaz císaře Trajana byl v r. 97 vyhnán do Chersonesu (Sevastopol) na Krymu, kde pracoval v mramorových dolech a sloužil odsouzeným křesťanům, v lomech byl nedostatek vody a vězňům hrozilo, že zemřou žízní.
       Podle legendy papež zachránil odsouzence od nedostatku vody tak, že měl vidění beránka hrabajícího kopýtkem na skále, na tom místě se objevil pramen vody, zázrak se rychle rozšířil mezi pohany a mnoho z nich přijalo křest. Císař ho dal přivázat ke kotvě a vhodit do moře. Krymští křesťané jeho tělo vylovili a pohřbili na ostrově u (Kozáckého) zálivu.
       Jeho ostatky našel 30. 1. 860 na Krymu a donesl do Říma sv. Cyril a Metoděj, byly pohřbeny v kostele, který mu byl zasvěcen (v r. 869 zde byl sv. Cyril pohřben), svatému Klementovi byly na Velké Moravě zasvěcovány první kostely, je spolupatronem královéhradecké diecéze. Ve východní církvi je 30. ledna svátek Nalezení ostatků sv. Klimenta.

 

 

 

20. května - sv. Bernardin Sienský - Františkáni

 

Bernardin sv. 20. 5. kněz, původní jméno Bernard bylo přechýleno do ženské podoby Bernardina (patří Bernardovi) a toto ženské jméno bylo opět převedeno do mužské formy jako Bernardin, sv. Bernardin Sienský, * 8. 9.1380 Massa-Carrara u Sieny v Itálii, +20.5.1444 L´Aquila, po smrti rodičů ho vychovávali příbuzní, měl mimořádné nadání a v 11 letech začal studovat na universitě v Sieně, v 17 letech přerušil studia a ošetřoval nemocné morem, který vypukl v r. 1397, sám se nakazil, ale uzdravil se a v r. 1402 vstoupil k františkánům OFM, v r. 1404 vysvěcen na kněze, v té době byla v Itálii náboženská lhostejnost, v r. 1417 se rozhodl, že se vydá jako lidový kazatel, hlásal mravní obrodu, kázal o Ježíši a jeho lásce.
     Měl úctu ke jménu Ježíš, nosil prapor (korouhev) s monogramem IHS (Iesus Homini Salvator = Ježíš lidí /lidstva/ Spasitel), tento jeho „erb“ zvolil 100 let po jeho smrti sv. Ignác z Loyoly jako symbol jezuitského řádu, měl velkou úctu k Panně Marii a ke sv. Josefu, o kterém napsal několik spisů.
     Císař Zikmund Lucemburský, za svého pobytu v Sieně, chodil devět měsíců denně na jeho mše, v r. 1438 se stal generálním představeným františkánů (observantů), na koncilu ve Florencii došlo 6. 7.1439 jeho přičiněním k unii latinské a řecké církve (název Uniaté = sjednocení, řeckokatolíci) a ke schválení basilejských kompaktát, jedním z jeho žáků byl sv. Jan Kapistrán, 3 x mu byla nabídnuta biskupská hodnost (Urbinum, Siena, Ferrara), ale ze skromnosti ji odmítl.
     Založil v Sieně teologickou školu a učiliště, zemřel ve věku 64 let, svatořečen 209. papežem Mikulášem V. za velké účasti věřících v r. 1450, nejvíce se o jeho kanonizaci zasloužil jeho přítel sv. Jan Kapistránský (23.10.), v muzeu v L´Aquilei je uložena jeho posmrtná maska, podle které byly malovány jeho obrazy.

 

-------------------------------------------------------------------------------

 

Kryštof Magallanes sv. 21. 5. mučedník, sv. Kryštof Magallanes a druhové, * 30. 6.1869 Totaltiche v Mexiku, + 27. 5.1927. Cristoba Magallanes Jara, působil jako farář ve svém rodišti a zároveň byl misionářem kmene Huichole, v letech 1915 – 1937 nastalo velké pronásledování křesťanů a pod trestem smrti bylo zakázáno vykonávání jakýchkoli náboženských obřadů.
     Po uzavření semináře v Guadalajare se ujal bohoslovců a organizoval výuku ve své farnosti, byl zatčen a odsouzen k smrti zastřelením, spolu s ním bylo popraveno 24 seminaristů, kanonizováni 265. papežem Janem Pavlem II. 21. 5.2000.

 

---------------------------------------------------------------------------

 

Svätá Rita: fakty, legendy, mýty a kvíz o jej mimoriadnom živote – Verím.sk

 

Rita z Cascie sv. 13. 7./22. 5. řeholnice, * 1360/1380 Roccaporeno v Itálii, + 22. 5.1434/57 Cascio (Kassie), Itálie, proti své vůli byla provdána za muže, který byl na ni zlý a hrubý, po 18 let trpěla v manželství, ve kterém se narodili dva synové, manžel byl zavražděn a oba synové přísahali pachateli pomstu, ona se modlila, aby neuskutečnili svůj plán, za krátkou dobu oba zemřeli a ona požádala o přijetí do kláštera řádu augustiniánek OESA, třikrát byla odmítnuta pro své mládí.
     Podle legendy se jí zjevil sv. Jan Křtitel, sv. Augustin a sv. Mikuláš Tolentinský, kteří ji doprovodili do kláštera, jeho brány se otevřely a když sestry viděli světce, přijaly ji mezi sebe, v r. 1443 dostala při jednom zjevení rány z trnové koruny, které měla až do své smrti, nad jejím hrobem byl postaven kostel, později zbořen, znovu postaven v r. 1947.

 

 

Ukřižování sv. Julie, Detail | Umělecká reprodukce obrazu | PICTOART® |  PICTOART<sup>®</sup> | Obrazy, Fotoobrazy, Reprodukce, Rámy, Tisk  fotografie, Fine Art

 

Julie sv. 22. 5. mučednice, sv. Julie z Korsiky, * 400 Kartágo v Tunisu, + 439 Korsika, Francie, pocházela z bohaté africké rodiny, odvlečena do Sýrie jako otrokyně, její pán ji nechal žít podle víry, protože byla svědomitá a vzdělaná, později byla převezena na ostrov Korsiku, kde si ji dal předvést vladař, nabídl ji svobodu, když se odřekne Krista, ona odmítla a při vpádu Vandalů v r. 439 byla ukřižována.
     Podle jiné verze jejího životopisu byla umučena v Kartágu a na Korsiku byly převezeny její ostatky.

 

-----------------------------------------------------------------------------------------

 

 

    23.5.     Slavnost Seslání ducha Svatého - Boží hod svatodušní

 

 

           

 

 

 

Deset dní po Ježíšově nanebevstoupení nastaly letnice, jeden z největších svátků roku, kdy Hebrejci přicházeli do Jeruzaléma ze všech zemí, do nichž se odstěhovali. Město bylo plné cizinců: byli to všechno Židé, ale zdálo se, že to jsou cizinci, protože se oblékali podle způsobu národů, s nimiž žili a jejichž jazyky mluvili.

Apoštolové se shromáždili v domě, kde žili, spolu s Marií, Ježíšovou matkou, a se skupinou učedníků. Náhle sestoupil přislíbený Duch svatý: dům se zachvěl jakoby hukotem prudkého vichru a zjevily se jakoby ohnivé jazyky a spočinuly na hlavě každého z nich.

Ježíš řekl svým učedníkům: „Až přijde Přímluvce, kterého vám pošlu od Otce, Duch pravdy, který vychází od Otce, ten vydá o mně svědectví. Vy také vydávejte svědectví, protože jste se mnou od začátku. Měl bych vám ještě mnoho jiného říci, ale teď byste to nemohli snést. Ale až přijde on, Duch pravdy, uvede vás do celé pravdy. On totiž nebude mluvit sám ze sebe, ale bude mluvit to, co uslyší, a oznámí vám, co má přijít. On mě oslaví, protože z mého vezme a vám to oznámí. Všechno, co má Otec, je moje; proto jsem řekl, že z mého vezme a vám to oznámí.“

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

      

 

 

 

 

 

 

 

                          

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

    

 

       

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

      

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

                     

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

               

 

 

                       

 

 

            

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

                                               

 

 

 

 

                             

 

                                                               

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

                       

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

               

 

 

 

 

                                                                    

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

                                       

 

 

 
 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

                             

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

                              

 

 

             

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

                           

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

    

 

 

 

 

 

 

 

    

 

 

 

 

 

 
 

 

 

                                  

                                      

 

 

                           

 

 

 

 

 

 

 

  

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

            

 

 

 

 

 

 

 

 

                               

 

 

 

 

 

                 

 

 


 

 

 

 

 

 

 

 

 

 


 

 

 

 

 

 

 

 
  

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 


    

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

                                         

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

                                          


     

 

 

 
 

 


 

 

   
   
   
   
 
   
   

 

 

 

 


 

 


 

 

   
   
   
 
   
   
   
   

 

 

 

 



 

 
   
   
   
   

 

 

 
 
 
 
 

 

 

 
   
   
   
   
 
   
   
 
   
   
   
   
 
   
   
   

 

 
   
   
   

 

 


 

 

 

 

 

 

 

 
   
   
   
   

.

 

 
 
 

 

 

 





 
 
   
   
   
   

 

 

.