Jdi na obsah Jdi na menu
 

Svatí tohoto týdne

     1. Adventní neděle

  Advent je chápaný ako obdobie očakávania či pôstne obdobie – Obnova.sk

Obnova.sk

 

Edmund Kampián sv. 1.12. řeholník a mučedník, angl.: eád mundt = šťastný ochránce, sv. Edmund Kampián, * 25. 1.1540 Londýn, + 1.12.1581 Tyburn u Londýna.
       Jeho otec byl knihkupec. Jako student na Oxfordu dostal mimořádné stipendium, ve 20 letech patřil k duchovním anglikánským vědcům. Stal se mistrem svobodných umění a učil v Irsku a Belgii. V r. 1569 se stal anglikánským jáhnem a složil supremátní přísahu (uznal krále za hlavu církve). Byl vnitřně rozpolcen, protože měl katolické smýšlení.
     Neviděl jiné východisko a uprchl z Anglie. V r. 1571 vystudoval teologii v Belgii, v r. 1573 vstoupil do řádu jezuitů SJ (TJ) v Římě a byl poslán do noviciátu v Brně. Od r. 1575 učitel rétoriky a filosofie v Praze, kazatel u sv. Víta na Hradě, kde založil mariánskou družinu (členem byl i sv. Jan Sarkander, 6.5.) a stal se jejím 1. starostou. V r. 1578 byl vysvěcen na kněze a se svým přítelem Robertem Personem byl poslán, aby zahájili misie v Anglii. Cestou se zastavili v Miláně u sv. Karla Boromejského (4.11.).
     V r. 1580 se vrátil do Anglie v převlečení za obchodníka se šperky, navštěvoval katolíky zajaté ve vězení a sloužil tajné mše. Procestoval celou Anglii. V r. 1580 napsal knihu Decem Rationes (10 důvodů), kde obhajoval katolickou víru proti anglikánské. Během roku bylo rozebráno 400.000 knih. Za několik měsíců byl prozrazen a 27.7.1581 zatčen. Mučen v Toweru a v zinscenovaném procesu odsouzen k smrti oběšením. Svatořečen (kanonizován) 263. papežem bl. Pavlem VI. 25.10.1970 společně se 39 anglickými mučedníky.

----------------------------------------------------------------

Bibiána sv. 2.12. panna a mučednice, lat.: vivus, vividus = živý, životaplný, sv. Bibiána, * 350 Řím, + 363 Řím. Za císaře Juliána Odpadlíka zemřeli její rodiče Dafrosa a Flavián Florius (22.12.) a sestra Demetria mučednickou smrtí. Jejich majetek zabral praetorius Aponian a Bibiánu daroval kuplířce, která ji dala do nevěstince. Bibiána se ubránila, byla přivázána ke sloupu a Aponianus ji ubil biči s olověnými konci. Její tělo bylo dva dny vystaveno na náměstí, odkud ji vzal kněz Jan a pohřbil vedle rodičů a sestry.
     Později byl na místě jejich hrobu postaven chrán zasvěcený sv. Bibiáně.

------------------------------------------------------------------

František Xaverský sv. 3.12. kněz a řeholník SJ, sv. František z Xaveru (Francisco de Yasu y Javier, * 7. 4.1506 na zámku Xavier v kraji Navarra ve Španělsku, + 2./3.12.1552 Sancian (Sančao) u Kantonu v Číně. Jeho rodný pokoj je v zámku v křídle zvaném Palacio Nuevo (nový palác).
      Pocházel z vysokého šlechtického rodu, vystudoval na nejlepších školách a univerzitách, v 19 letech v r. 1525 odešel na univerzitu Sorbonnu v Paříži, poznal sv. Ignáce z Loyoly (31. 7.), který zde v r. 1528 studoval a s ním se stal spoluzakladatelem řádu SJ (TJ), spolu se čtyřmi stejně smýšlejícími druhy se dohodli na duchovním společenství a 15. 8.1534 (Nanebevzetí Panny Marie) v kapli Panny Marie na Montmartru složili své sliby chudoby, poslušnosti a čistoty.
      24. 6.1537 byli v Benátkách vysvěceni na kněze a vydali se do Říma, kde je přijal 221. papež Pavel III. a 27. 9.1540 jejich společenství potvrdil, to se přetvořilo na řád Tovaryšstva Ježíšova (Societas Iesu = společnost Ježíšova – jezuité). Z pověření papeže Pavla III. se vydal o svých 35. narozeninách 7. 4.1541 do Indie, kam dorazil v květnu 1542, zde byl překvapen existencí komunity syrských malabarských křesťanů zvaných Tomášenců (podle sv. apoštola Tomáše).
      Studoval řeč, mravy, zvyky a původní náboženství domorodých obyvatal, stal se zakladatelem jezuitských misií, apoštolem Indie a Japonska, získal domorodé pomocníky, od kterých žádal zasílání zpráv po svém odchodu, sám jim psal listy, ve kterých dále radil a povzbuzoval, další listy o svých zkušenostech psal do Říma. Všechny tyto listy byly od r. 1545 vydávány v Evropě a vzbudily mnoho jeho následovníků. Těchto dopisů bylo 1500.
      Přesídlil do města Goya (Goa), kde pokřtil za jeden měsíc 10.000 Indů. Když se dověděl o objevení Japonska, přeplavil se s portugalskými obchodníky v r. 1549 do Nagasaki v Japonsku, naučil se japonsky a působil v Kagoshimě, kde pokřtil 100 mužů.
      V listopadu 1551 se vrátil do Indie, měl touhu hlásat evangelium v Číně. V dubnu 1552 se vydal na cestu, ale do města Kantonu byl zakázán přístup cizincům. Zůstal na ostrově Sancian (Sančao). 19.11. chtěl převézt do Kantonu, ale obchodník se kterým se dohodl, nepřišel do přístavu. Sv. František druhý den dostal horečku a za dva týdny zemřel v ranních hodinách.
      Pohřben na oltáři v kostele Bon Iesus (Dobrý Ježíš) ve městě Goya. V r. 1619 ho blahoslavil 234. papež Pavel V., 235. Řehoř XV. ho svatořečil v r. 1622, patronem Indie ho prohlásil 248. papež Benedikt XIV. v r. 1748, patronem pro šíření víry ho prohlásil 258. papež sv. Pius X. v r. 1904, patronem misií ho vyhlásil 260. papež Pius XI. v r. 1927. Patron misionářů, Indie proti bouři.

----------------------------------------------------------------

 Jan Damašský sv. 4.12. kněz a církevní učitel, sv. Jan z Damašku, * 650 Damašek, jeho otec byl ministrem financí, vychován vzdělaným mnichem Kosmou, stal se vezírem damašského kalifa, v Arábii byl nazýván Mansúr ben Sarjúm, na kněze byl vysvěcen v r. 700 jeruzalémským patriarchou Janem V., který si ho vybral za svého rádce, vystupoval psanými texty proti obrazoborectví, byl obviněn ze zrady náboženství a kalif mu dal useknout ruku, aby nemohl psát. V noci se mu zjevila Panna Maria, ruku mu uzdravila a řekla mu: „piš, jak jsi psal“, stal se knězem a mnichem v klášteře sv. opata Sáby (Mar Saba) v Jeruzalémě, je považován za předchůdce scholastiků, autor církevních hymnů a spisů o teologii, které používá východní církev, + 27. 3.750/754 Sv. Sabas v Jeruzalémě.

 

Barbora sv. 4.12. panna a mučednice, řec.: barbaros (barbar) = cizinec, sv. Barbora, princezna z Nikomedie, + 237/305 Nikomedie (Nikaj, Nicej, Iznik, Izmid, Izmit v Turecku). Byla vzdělaná a bystrá. Ucházeli se o ni nejlepší mladíci ze šlechtických rodin. Od své komorné slyšela o Kristu a začala se scházet se skupinou křesťanů. Zjistil to její otec král Dioscuros, který byl pohan. Před svým odjezdem na dlouhou cestu dal Barboru zavřít do obytné věže, aby nepoznala křesťanskou víru. Cestou se jí o šaty zachytila větvička z keře. Věž měla dvě okna.
     Barbora se dala pokřtít a ve věži si nechala udělat ještě jedno, aby si připomínala Boha v Nejsvětější Trojici. Otec se po svém návratu dozvěděl, že se dcera stala křesťankou a udal ji u prefekta. Barboře se podařilo uprchnout ke skále, která podle legendy se sama otevřela a schovala ji. Místní pastýř prozradil, že se hledaná princezna schovává v jeskyni. Barbora byla zajata a zbičována. V noci se jí zjevil Kristus a zahojil její rány. Druhý den ji dal místodržitel pálit pochodněmi, uříznout prsa a bít kyjem.
     Sťata mečem od vlastního otce. V té chvíli sjel blesk a otce Dioscura zabil. Na větvičce z keře, kterou měla ve vězení, vykvetlo několik květů. Proto na den sv. Barbory se dává do vázy "barborka" větvička z třešně nebo zlatého deště. Jestliže větvička vykvetla na Štědrý den (za 20 dní), měla se dívka do roka vdát.
     Sv. Barbora patří mezi 14 sv. Pomocníků (24.3. společný svátek do roku 1969). Je jí zasvěcen gotický chrám v Kutné Hoře. Patronka horníků (schovala se ve skále), dělostřelců a pyrotechniků (blesk zabil jejího otce), hrobařů, proti horečce, proti náhlé smrti.
     Sv. Barbora byla patronkou horníků v polských a německých dolech. Z německé strany převzali patronát sv. Barbory čeští havíři v Mostě. Původně hlavním patronem českých horníků byl opat sv. Prokop.
     Den jejího svátku slavili horníci okázalými slavnostmi. V roce 1949 byl určen den horníků na 9.9., kdy se slavilo 700. výročí vydání horního práva v Jihlavě roku 1249. 
     3.12. večer před svátkem sv. Barbory chodily ve dvojici nebo ve trojici po vesnici „Barborky“, bíle oděné postavy, které rozdávaly jablka a ořechy, nepořádným hospodyním vymetaly kamna. Později si děti dávaly za okno obuv nebo ponožku, kam jim v noci sv. Barbora něco nadělila. Protože nebyly celý rok úplně hodné, objevilo se mezi sladkými dárky také kus dřeva, uhlí nebo nahnilá brambora.
   Atribut: věž s třemi okny (Nejsvětější Trojice), kalich s hostií (svaté přijímání), královská koruna (princezna), meč (popravčí nástroj).

-----------------------------------------------------------------

Sába sv. 5.12. opat, hebr.: s´abbá, s´abbás = otec, praotec, děd, stařec. Sv. Sáva, v Jeruzalémě, * 439 Mutalaska v Kapadocie (Turecko), + 5.12. 532 Mar Saba u Jerusaléma. Založil několik klášterů. V r. 492 založil v poušti klášter (lavru), kde se stal opatem. Klášter byl později pojmenovaný po něm Mar Saba u Jerusaléma (dnes město). Klášter je činný 1500 let bez přerušení. V tomto klášteře zemřel ve věku 93 let a jeho tělo bylo před muslimy převezeno do Benátek. Odtud byly v r. 1965 jeho ostatky převezeny zpět do Mar Saby. Je ctěn ve východních církvích, kde je nazýván Sabas Jeruzalémský Hagiopolités (Hégiamenos = ze Svatého města) Theoforos = Bohonositel. Na západ tuto úctu přinesli mniši po vyhnání Araby z Jerusaléma. 

-------------------------------------------------------

 Mikuláš sv. 6.12. biskup, řec. niké laos = vítězství lidu. Poprvé je jméno zaznamenáno ve staré Spartě v r. 500 př. Kr.
       Svatý Mikuláš * 250/260 Patras (Patara – západní Lykie, dnes jižní Turecko), + 6.12. 345/352 (+ 327) ve věku 85/92 let v Myře (Demra v Turecku).
       Jeho rodiče zemřeli brzy a Mikuláš zdědil velký majetek. Z něho tajně rozdával chudým dary. Nejvíce pomohl chudému obchodníkovi, aby neprodal své dcery do nevěstince. Podle jiné legendy zachránil tři chlapce před zlým hostinským, který je chtěl zabít a naložit do sudu.
       V roce 300 byl vysvěcen na biskupa ve městě Myra. Za císaře Diokleciána (Diocletiana) byl Mikuláš v r. 310 uvězněn a poslán do vyhnanství. Při plavbě do Palestiny zachránil v bouři námořníkům loď i životy. Za císaře Konstantina r. 313 se opět ujal biskupského úřadu.
       Kostel s jeho hrobem byl zničen při arabských nájezdech v r. 808 a v r. 1034. V r. 1042 dal císař Konstantin IX. Monomachos a císařovna Zoja (Zoë) postavit nad jeho hrobem trojlodní basiliku (pobořena ve 13. století). Jeho ostatky byly 9.5.1087/1089 převezeny námořníky do italského města Bari. V Itálii svátek 8. a 9.5. Velice uctívaný světec ve východních církvích.
       Na jeho památku vznikl v Německu v 10. století zvyk, že v předvečer 5.12., chodí s čertem a andělem „sv. biskup Mikuláš“ a rozdává dětem malé dárky. Anděl symbolizuje absolutní dobro, radost a pohodu z nebe, čert je symbolem zla a u hodných dětí bývá zaháněn andělem nebo Mikulášem do pozadí.
       Tento zvyk přinesla ze své vlasti řecká princezna Teofana (955-991), manželka císaře Oty II. V 19. století doprovázel „Mikuláše“ průvod veselých maškar.
       Patron Ruska, námořníků a kupců (v Praze mu kupci vystavěli chrám na Malé Straně a na Staroměstském náměstí), dětí, Amsterodamu a Lotrinska.
       V katolickém jižním Německu je to Sankt Nikolaus. V severním Německu ho Martin Luther přeměnil na Weihnachtsmanna (Vánoční muž), v Nizozemí má název Sinterklaas, dárky vozí na lodi a spouští je komínem. Ve Švýcarsku je to Samichlaus. V USA a Anglii chodí Santa Claus (zkomolené jméno sanctus Nikolaus = Santa Klaus. Santa = svatá). Chodí v červeném oblečení a od r. 1931 nemá se svatým biskupem nic společného. V Rusku se z něho stal Děda Mráz, který má červený nebo modrý oblek.
       Atributy: biskupské oblečení, mitra, berla, Bible, tři zlatá jablka nebo tři měšce, koš s dárky.

  ---------------------------------------------

Ambrož sv. 7.12. biskup a učitel církve, řec.: ambrosia = nesmrtelnost – nesmrtelný, sv. Ambrož, vlastním jménem Aurelius Ambrozius, *340 Trevír v Německu, +4.4.397 Milán. Podle legendy spal jako dítě s otevřenými ústy a včelí roj mu do nich vložil med (symbol píle, výmluvnosti a sladkosti jeho kázání). 
     Otec byl vysoký římský úředník – prefekt Galie, matka se po smrti manžela přestěhovala se třemi dětmi do Říma. Ambrož vystudoval administrativu, řečnictví a práva a stal se milánským konsulem v ligurské provincii (zodpovídal za pořádek ve městě). Stal se rádcem biskupů a tří císařů, přesto, že hájil ideu, že: „císař stojí uvnitř církve, ne nad ní“. Po smrti milánského biskupa se snažil zprostředkovat mír mezi znesvářenými ariány a katolíky. Byl zvolen biskupem, i když nebyl ještě pokřtěn. V pozdní antické době bylo běžnou praxí, že se katechumeni dávali křtít až v dospělosti, případně těsně před smrtí. Tak byl pokřtěn i císař (sv.) Konstantin Veliký.
     Ambrož přijal 1.12. 374 křest od kněze sv. Simpliciána (svátek 16.8., ten se později stal biskupem a jeho nástupcem). Vysvěcen na kněze a biskupa 7.12. 374. Celé své jmění rozdal mezi chudé. Začal studovat teologii a církevní Otce, upravil bohoslužebné zpěvy (ambrosiánské zpěvy a ambrosiánská liturgie v Miláně).
     Podle starší tradice měl v roce 387, před křtem sv. Augustina (+430) složit hymnus „Te Deum laudamus = Tebe Bože chválíme“. Ve skutečnosti ho složil sv. Nicetus z Remesiany (dnes Bela Palanka v Srbsku). Sv. Ambrož napsal naučné spisy (katechismus) De mysteriis = o tajemství (křest, biřmování, pokání a přijímání). Na jeho mše svaté začalo chodit několik tisíc lidí. Zavedl při bohoslužbách zpěv lidu a přispěl svými kázáními k obrácení sv. Augustina, kterého pokřtil.
     V té době byl Milán císařským sídelním městem. Císař Theodosios Veliký nechal v Soluni usmrtit 7.000 osob (mezi nimi ženy a děti), aby pomstil smrt svého velitele. Byl vyloučen z církve a za pokání musel 8 měsíců v žebráckých hadrech prosit před chrámem za odpuštění. Po pokání byl přijat zpět do církve. Biskup Ambrož použil první pro bohoslužbu pojem mše svatá (sancta missa).
     Pohřben v basilice sv. Serváse a Protáse, kterou sám založil a která byla po jeho smrti přesvěcena po něm. Oblečené kostry všech tří světců jsou ve skleněné rakvi v kryptě milánského dómu.
     Od 8. století patří mezi čtyři velké západní církevní učitele (sv. Augustin, Jeroným, Řehoř Veliký), oficiálně vyhlášen za učitele církve byl 194. papežem Bonifácem VIII. v r. 1295.
     V předvečer jeho svátku (6.12.), ve středních Čechách a ve farnostech s kostelem sv. Ambrože, chodil muž oblečený do dlouhé bílé košile s vysokou černou špičatou čepicí. Obličej měl zakrytý bílým závojem. V pravé ruce držel proutěné koště, polepené bílým papírem a v levé ruce měl košík se sladkostmi. Ty rozhazoval a lákal na ně děti, které honil koštětem. Dítě, které chtělo sebrat pamlsek, muselo být velice obratné, jinak dostalo ránu koštětem. 7.prosince se nesměla vykonávat žádná práce. Besedovalo se a pila medovina.
     Atributy sv. Ambrože: biskupské oblečení, mitra, berla, včelí úl (byl velmi pilný a výmluvný). Patron včelařů, voskařů a domácích zvířat. V českém kalendáři má svátek na den svého biskupského svěcení.

       2. Adventní neděle

Druhá neděle adventní a Mikuláš | nevzdavejto.cz

nevzdavejto.cz |

 

 

 

  

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

    

 

       

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

      

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

                     

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

               

 

 

                       

 

 

            

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

                                               

 

 

 

 

                             

 

                                                               

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

                       

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

               

 

 

 

 

                                                                    

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

                                       

 

 

 
 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

                             

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

                              

 

 

             

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

                           

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

    

 

 

 

 

 

 

 

    

 

 

 

 

 

 
 

 

 

                                  

                                      

 

 

                           

 

 

 

 

 

 

 

  

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

            

 

 

 

 

 

 

 

 

                               

 

 

 

 

 

                 

 

 


 

 

 

 

 

 

 

 

 

 


 

 

 

 

 

 

 

 
  

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 


    

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

                                         

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

                                          


     

 

 

 
 

 


 

 
   
   
   
   
 
   
   

 

 

 

 


 

 


 

 
   
   
   
 
   
   
   
   

 

 

 

 



 

 
   
   
   
   

 

 

 
 
 
 
 

 

 

 
   
   
   
   
 
   
   
 
   
   
   
   
 
   
   
   

 

 
   
   
   

 

 


 

 

 

 

 

 

 

 
   
   
   
   

.

 

 
 
 

 

 

 




 
 
   
   
   
   

 
 

.

 

 

 

 

 

 

                        

 

 

 

 

 




 

 

 

 

 

 
 
 
 
 





 
 
   
   
 

 
   

 
   
 

 
   

 
 
 
 



 		  
 
   
   
   
 

 

 

 

 

 

 

 
 
 

Lid byl plný očekávání a všichni uvažovali o tom, zdali Jan není Mesiášem. Jan jim všem na to říkal: „Já vás křtím vodou. Přichází však mocnější než já; jemu nejsem hoden ani rozvázat řemínek u opánků. On vás bude křtít Duchem Svatým a ohněm.“ Když se všech lid dával pokřtít a když byl pokřtěn i Ježíš a modlil se, otevřelo se nebe, Duch svatý sestoupil na něj v tělesné podobě holubice a z neb se ozval hlas: „Ty jsi můj milovaný Syn, v tobě mám zalíbení.“ (Lk 3,15-16.21-22)

      Zdislava měla mladší sourozence: Eufémii, Alžbětu (Eliška), Petra a Libuši. Provdala se za syna děčínského purkrabího Markvarta pana Havla rytíře Jablonského z Lemberka z rodu Markvarticů, předního českého velmože, pobočníka krále Václava I. Měli 4 děti: Havel *1240, +1270 (v r. 1265 nejvyšší číšník království českého, od r. 1254 rytíř českého krále Přemysla Otakara II.), Markéta, Jaroslav z Turnova (*1245, dříve byl pokládán za kronikáře Dalimila), Zdislav (Zdeslav) ze Zvířetic *1251, +1319 (1272–1284 purkrabí Pražského hradu). Havel byl často v královské družině, Zdislava spravovala rozsáhlé panství.
      Podle vzoru sv. Anežky České zakládala klášterní špitály v severních Čechách (Jablonné v Podještědí, Turnov), kde sama pomáhala ošetřovat nemocné a chudé. Spolupracovala s řádem dominikánů. Seznámila se s blahoslaveným Česlavem, polským dominikánem (žákem sv. Dominika) a to byl pro ni podnět, že se stala dominikánskou terciářkou. Spolu s manželem Havlem pozvali dominikány do Jablonného a do Turnova, kde pro ně založili kláštery a chrámy. Vzdělávala a vychovávala hradní služebnictvo. Ošetřovala ve špitále, který založila pro nemocné, chudé, bezdomovce a válečné uprchlíky. Byla to doba tatarských vpádů do střední Evropy.
      Zmínky o sv. Zdislavě jsou v Dalimilově kronice: „Roku 1252 po zrození milého Jezu Krista odešla ze světa Zdislava, paní vzácná, počestná a čistá, jež pomáhala bědným povstat z már, slepcům kouzlem zrak zpět vracela, maláty uměla docela vyhojit, léčila mrzáky a konala četné zázraky. Pět mrtvých mocí Boží vzkřísila, mnohým slepým zrak navrátila, chorých a malomocných mnoho uzdravila a nad jinými ubohými veliké divy činila.“
      Zemřela ve věku 32 let a byla pohřbena v klášterním kostele sv. Vavřince v Jablonném v Podještědí. V r. 1731 byly její ostatky umístěny do nové rakve.
      Nejstarší písemné záznamy o sv. Zdislavě pocházejí ze začátku 14. století, z doby 500 let po její smrti, v Dalimilově kronice a ve Žďárské kronice.
      Česká patronka, ochránkyně rodin, patronka Lužických Srbů, Poláků, Slováků a Němců.
      V roce 1947 zahájil kardinál Štěpán Trochta, biskup litoměřický, diecézní proces svatořečení. Blahořečena papežem sv. Piem X. 28.8.1907. Dne 21.5.1995 ji společně s bl. Janem Sarkandrem svatořečil papež sv. Jan Pavel II. při své návštěvě v Olomouci.
      Ke svatořečení přispěl zázrak uzdravení lékaře Františka Straka na přímluvu bl. Zdislavy. V září 1989 v nemocnici v Novém Městě na Moravě při lékařské poradě zkolaboval chirurg. Bylo mu 49 let a mnoho let se léčil se srdeční chorobou. Přes dvě hodiny ho kolegové resuscitovali, ale nedařilo se ho oživit. I když byl podle lékařů mrtvý, nechali ho na žádost rodiny napojeného na přístroje.
      V té době nastoupila službu zdravotní sestra Stanislava Vondálová, která se připojila k modlitbám rodiny a za lékaře se začala modlit k bl. Zdislavě, vytvořila modlitební řetězec a požádala další známé o modlitbu. Umírajícímu lékaři se začaly vracet životní funkce a ještě ten den otevřel oči a reagoval kýváním hlavy. Druhý den byl lékař František Straka při plném vědomí. Jako těžký kardiak žil ještě 7 let. Toto uzdravení uznala Kongregace pro svatořečení za zázrak a papež sv. Jan Pavel II. prohlásil blahoslavenou Zdislavu za svatou. Na přímluvu svaté Zdislavy se událo asi 80 uzdravení, jedno z nich bylo i uzdravení herce Františka Peterky, 1922-2016 (Krkonošské pohádky).
      24.10.2000 byl kostel v Jablonném papežem sv. Janem Pavlem II. povýšen na baziliku minor (menší) s titulem „sv. Vavřince a sv. Zdislavy“ a ona prohlášena za hlavní patronku Litoměřické diecéze. Od roku 2002 je sv. Zdislava patronkou Libereckého kraje. Atribut: stará se o žebráka (žebráky), má u sebe čtyři děti. 

     Podle Brunona z Querfurtu byla Vojtěchova babička Hedvika Saská dcerou císaře Jindřicha I. Ptáčníka Saského (rod saských Luidolfovců). Kníže Slavník, Vojtěchův otec byl jejím synem. Vojtěch měl staršího bratra Soběslava a mladší sourozence: Spytimíra, Pobraslava (Bobraslav), Bořeje, Čáslava (podle něho jméno města) a nejmladšího Radima.
    Od dětství býval Vojtěch často nemocný a rodiče slíbili, že pokud se uzdraví, stane se knězem. Modlili se k Panně Marii a svůj slib splnili. Jeho vychovatelem byl učitel kněz Radla. V pěti letech byl biřmován na Libici (LIVBVZ) magdeburským arcibiskupem Adalbertem (+981) a jeho jméno si dal jako své biřmovací. To se stalo v západním světě synomymem pro jméno Vojtěch. Arcibiskup Adalbert se zastavil na Libici, když se vracel přes Čechy do své diecéze.    
    V letech 972-981 studoval Vojtěch na škole v Magdeburgu. Po návratu působil jako podjáhen u pražské kapituly. S ostatními členy kapituly byl při smrti 1. pražského biskupa Dětmara (+2.1.982). 19.1.982 na hradišti Levý Hradec byl Vojtěch ve 26 letech zvolen druhým pražským biskupem. Nejdříve nechtěl volbu přijmout. Pamatoval biskupa Dětmara, který litoval své povolnosti a ústupků před zákony. Byl vysvěcen na kněze a odjel do Verony v Itálii za císařem Otou II. Ten mu předal prsten a berlu (investitura). Na svátek sv. Petra a Pavla 29.6.983 byl vysvěcen na biskupa mohučským arcibiskupem Willigisem. Ve Veroně se sešel s opatem sv. Majolem z Cluny (11.5.). Po návratu do Čech se snažil uvést do veřejného života křesťanské ideály, ale nebyl pochopen. Kníže Boleslav II. s ním měl spory, protože on i obyvatelé žili pohansky. Přežívalo mnohoženství, prodej otroků, sňatky mezi příbuznými, trhy znesvěcovaly neděle a svátky, nedodržovaly se dané zákony. Mravně nežili ani kněží, kteří se v té době mohli ženit. Měli několik konkubín a zanedbávaly vlastní ženu.
    Pro neshody se zemany a nedodržování zákonů odešel se souhlasem mohučského arcibiskupa s bratrem Radimem r. 988 z Čech do Říma. 138. papeži Janu XV. chtěl složit úřad a odejít do Svaté země. Při zastávce v klášteře na Monte Cassinu vstoupili do benediktinského kláštera. Tam byla volná morálka a tak přešli do řeckého kláštera Valle Lucca. Odtud v r. 989 přišel pod opata Lva na římský Aventin do kláštera do kláštera Panny Marie, sv. Bonifáce a sv. Alexia. Tam Vojtěch složil 17.4.990 sliby a stal se benediktinem. Jeho bratr přijal jméno Gaudentius (radostný, Radim).
    Pražskou diecézi řídil v letech 988–990 míšeňský biskup Volkold (+990). Poměry poškozovaly pověst Čech, proto bylo v r. 992 vypraveno knížecí poselstvo, v čele s učitelem Radlou, a mnichem a kronikářem Kristiánem (syn Boleslava I., Vojtěchův bratranec). Na žádost českého poselstva se Vojtěch v roce 992 opět ujal diecése. Do Čech s ním přišlo 12 mnichů, kteří založili břevnovský klášter. Cestou domů se v Cáchách setkal Vojtěch s budoucím císařem Otou III. Do Čech přišel v neděli a hned v Kostelci (Plzeň-Doubravka) uviděl velký trh. Do Prahy přišel bos v plátěném oděvu kajícníka. Byl nadšeně vítán knížetem, duchovenstvem a davy lidí. Všichni slibovali nápravu.
    Své příjmy rozdělil na 4 části: 1) na vykupování otroků, 2) pro chudé, 3) pro chudé samotné kněze, 4) pro sebe a svou družinu. Kníže Boleslav II. vydal 14.1.993 zakládající listinu břevnovského kláštera (u nás byl jediný klášter benediktinek u sv. Jiří na Hradě). V r. 994 se Vojtěch stal svědkem vraždy v kostele sv. Jiří na Hradě. Šlo o rodovou krevní mstu Vršovců na cizoložné ženě, která se využila azylu a držela se oltáře, kde ji uťali hlavu. Vršovce dal do klatby, žádal na knížeti nápravu a ten se mu vysmál.
    Protože poměry se nijak nezměnily odešel s bratrem Radimem v roce 994 opět do Říma k papeži Janu XV. (985–996), kde se spřátelil s mladým císařem Otou III. Cestou se zastavil v Gaboltově na východním Slovensku (kde vytryskl pramen, u kterého byla postavena kaple), pokračoval do Dolních Uher, kde pokřtil syna vévody Gejzy Vajka jménem Štěpán (pozdější 1. uherský král sv. Štěpán I. Uherský).
    Vrátil se na Aventin, kde se stal zástupcem opata Lva. Na svátek sv. Václava 28.9.995 sloužil v basilice sv. Petra mši svatou s papežem Janem XV. V ten den došlo na Libici k vyvraždění Slavníkovců (Spytimír, Pobraslav, Pořej a Čáslav s rodinami). Přežil Vojtěch, Radim a Soběbor (Soběslav). Ten vedl vojsko proti pohanským Obodritům (Bodrcové v severním Německu), později byl ve vojsku Boleslava Chrabrého a padl v boji o Prahu 4.9.1004. Při této mši se Vojtěch dostal do bilokace (zdvojení). Ve stejnou dobu pohřbíval příbuzné na Libici a stál u oltáře ve svatopetrském velechrámu v Římě.
       V roce 996 zemřel papež Jan XV. a nastoupil nový 139. papež Řehoř V. Ten spolu s metropolitou Willigisem trval na Vojtěchově návratu do Čech. Vojtěch si dal podmínku, že ho český národ přijme jako biskupa. České poselstvo, které přišlo do Říma a informovalo o jeho přítomnosti na Libici, ho odmítlo přijmout jako biskupa. Se souhlasem papeže v Římě a arcibiskupa Willigise v Mohuči, odešel v r. 996 jako misionář do Pruska.
    Vydal se s bratrem Radimem a mnichem Benediktem na cestu a dopluli do Hamburku. Tam se na něho místní pohané obořili, ať od nich odejde, jinak ho zabijí. Vojtěch jim řekl:„Jsem Slovan Vojtěch, mnich a dříve biskup. Přicházím k vám, abyste opustili modly a přijali pravého Boha.“
      Prusové mu opět vyhrožovali zabitím a odvezli je lodí na místo, kde později vyrostlo město Pilava (dnes Baltijsk). Po vylodění odsloužil mši a chtěl pruským Sambijcům vyložit evangelium. Pohané po něm začali házet kameny. Vojtěch se chtěl skrýt v lese zvaném Romovské pole, který byl pro Prusy posvátným hájem. Poblíž hradiště Cholin (Fischhausen, Primorsk) se v posvátném pohanském háji v Tentikkenu (Fischhausen, dnes Primorsk) v kraji Sambia (Samland) uložili ke spánku. Ještě spící je ráno přepadli pohanští Sambijci (Prusové) a svázali. Odvedli Vojtěcha z lesa na vrchol hory, kde mu pohanský kněz Sikko probodl srdce. Dalších sedm bojovníků ho probodlo svými kopími a utloukli vesly. Jeho hlavu nabodli na kůl, kolem kterého tancovali. Byl zavražděn na břehu Baltského moře. Zajali i Vojtěchova bratra Radima a mnicha Benedikta, které později propustili.
     Takto je zapsána smrt sv. Vojtěcha v listině Codex diplomaticus Regni Bohemiae (díl I. sv. 371 č. 378) z roku 1144.
    Polský král Boleslav I. Chrabrý vykoupil jeho tělo stejnou vahou zlata. Dal ho pohřbít v klášteře v městě  Trzemeszno (Třemošín), ale 20.10.997 přenést a pohřbít ho v kostele (katedrále) Panny Marie v Hnězdně (Gniezno–hnízdo). Na bronzových reliéfech na bráně katedrály je vyobrazen život sv. Vojtěcha.
    Na žádost císaře Oty III. v roce 999 svatořečen 140. papežem Silvestrem II. Císař Ota III. postavil k jeho poctě chrám v Cáchách. V 10. století mu byl zasvěcen kostel na Tiberském ostrově v Římě (později zasvěcen sv. Bartoloměji), na studni (křtitelnici je nejstarší vyobrazení sv. Vojtěcha. V kapli kostela postavené papežem Juliem III. (1550–1555), je uložena relikvie s označením Corpore S. Adalberti Episcopi et Martyri = tělo sv. Vojtěcha biskupa a mučedníka.
    V r. 1000 byla vyhlášena, za účasti císaře Oty III. a knížete Boleslava Chrabrého, papežem Silvestrem II. hnězdenská arcidiecéze (s biskupstvím v Krakově, Kolobřehu–Kolobrzeg a Vratislavi–Wroclaw). V r. 1010 dal postavit král sv. Štěpán I. (16.8.) v Ostřihomi katedrální chrám Panny Marie a sv. Vojtěcha (1. arcibiskupem se stal břevnovský opat Anastasius). V r. 1039 byly nad Vojtěchovým hrobem přečteny Břetislavovy dekrety (nejstarší český zákoník), kde se Češi odřekli všech zlořádů. Kníže Břetislav I. dal vyzvednout ostatky sv. Vojtěcha, sv. Radima a Pěti bratrů (Benedikt–průvodce sv. Vojtěcha, Matouš, Jan, Izák a Kristin +12.11.1003/1005) a odvezl (ukradl) je do Prahy.
    Poláci si stěžovali u papeže a kníže musel za pokutu postavit chrám sv. Václava ve Staré Boleslavi (svátek sv. Benedikta s bratřími se slaví v den přenesení ostatků, do r. 1969 Přenesení sv. Vojtěcha, Radima a Pěti bratrů – In Translatione Ss. Adalberti, Gaudentii et V. Fratrum).
    V r. 1060 byla nová basilika na Hradě knížetem Spytihněvem I. zasvěcena sv. Vítu, Václavu a Vojtěchu (zasvěcení obnovil 23.4.1997 pražský arcibiskup Miloslav kardinál Vlk). V r. 1127 rozhlásil polský kníže Boleslav Křivoústý, že ostatky sv. Vojtěcha jsou v Polsku, protože byly dobře ukryty před českými uchvatiteli a byly nalezeny.
    Ve starší literatuře je uvedeno, že lebka sv. Vojtěcha je uložena v Praze, v Hnězdně a v Cáchách. Měl sv. Vojtěch tři hlavy? Pouze lebka v Praze patří sv. Vojtěchovi a má krevní skupinu A. Lebka v Cáchách má skupinu 0 a lebka v Hnězdně nebyla zkoumána, protože Poláci nedali souhlas s výzkumem.
    V roce 1974 potvrdil antropologický průzkum MUDr. E. Vlčka pravost českých ostatků sv. Vojtěcha s porovnání s ostatky sv. Vojtěcha v Římě.
    VVojtěch sv. 23. 4. biskup a mučedník, slovan.: voj tiech = útěcha vojů, zástupů, davu lidí. Sv. Vojtěch Slavníkovec, *956 Libice nad Cidlinou, +23.4.997 Cholin v Rusku. Otec Slavník (*920?, +18.3.981), matka Střezislava (sestra sv. Václava, Boleslava I. a Přibyslavy), pravděpodobně synovec zličského knížete Radslava (jeho manželkou byla další sestra sv. Václava). Podle jiných pramenů byla manželkou Radslava kněžna Střezislava.
     Podle Brunona z Querfurtu byla Vojtěchova babička Hedvika Saská dcerou císaře Jindřicha I. Ptáčníka Saského (rod saských Luidolfovců). Kníže Slavník, Vojtěchův otec byl jejím synem. Vojtěch měl staršího bratra Soběslava a mladší sourozence: Spytimíra, Pobraslava (Bobraslav), Bořeje, Čáslava (podle něho jméno města) a nejmladšího Radima.
    Od dětství býval Vojtěch často nemocný a rodiče slíbili, že pokud se uzdraví, stane se knězem. Modlili se k Panně Marii a svůj slib splnili. Jeho vychovatelem byl učitel kněz Radla. V pěti letech byl biřmován na Libici (LIVBVZ) magdeburským arcibiskupem Adalbertem (+981) a jeho jméno si dal jako své biřmovací. To se stalo v západním světě synomymem pro jméno Vojtěch. Arcibiskup Adalbert se zastavil na Libici, když se vracel přes Čechy do své diecéze.    
    V letech 972-981 studoval Vojtěch na škole v Magdeburgu. Po návratu působil jako podjáhen u pražské kapituly. S ostatními členy kapituly byl při smrti 1. pražského biskupa Dětmara (+2.1.982). 19.1.982 na hradišti Levý Hradec byl Vojtěch ve 26 letech zvolen druhým pražským biskupem. Nejdříve nechtěl volbu přijmout. Pamatoval biskupa Dětmara, který litoval své povolnosti a ústupků před zákony. Byl vysvěcen na kněze a odjel do Verony v Itálii za císařem Otou II. Ten mu předal prsten a berlu (investitura). Na svátek sv. Petra a Pavla 29.6.983 byl vysvěcen na biskupa mohučským arcibiskupem Willigisem. Ve Veroně se sešel s opatem sv. Majolem z Cluny (11.5.). Po návratu do Čech se snažil uvést do veřejného života křesťanské ideály, ale nebyl pochopen. Kníže Boleslav II. s ním měl spory, protože on i obyvatelé žili pohansky. Přežívalo mnohoženství, prodej otroků, sňatky mezi příbuznými, trhy znesvěcovaly neděle a svátky, nedodržovaly se dané zákony. Mravně nežili ani kněží, kteří se v té době mohli ženit. Měli několik konkubín a zanedbávaly vlastní ženu.
    Pro neshody se zemany a nedodržování zákonů odešel se souhlasem mohučského arcibiskupa s bratrem Radimem r. 988 z Čech do Říma. 138. papeži Janu XV. chtěl složit úřad a odejít do Svaté země. Při zastávce v klášteře na Monte Cassinu vstoupili do benediktinského kláštera. Tam byla volná morálka a tak přešli do řeckého kláštera Valle Lucca. Odtud v r. 989 přišel pod opata Lva na římský Aventin do kláštera do kláštera Panny Marie, sv. Bonifáce a sv. Alexia. Tam Vojtěch složil 17.4.990 sliby a stal se benediktinem. Jeho bratr přijal jméno Gaudentius (radostný, Radim).
    Pražskou diecézi řídil v letech 988–990 míšeňský biskup Volkold (+990). Poměry poškozovaly pověst Čech, proto bylo v r. 992 vypraveno knížecí poselstvo, v čele s učitelem Radlou, a mnichem a kronikářem Kristiánem (syn Boleslava I., Vojtěchův bratranec). Na žádost českého poselstva se Vojtěch v roce 992 opět ujal diecése. Do Čech s ním přišlo 12 mnichů, kteří založili břevnovský klášter. Cestou domů se v Cáchách setkal Vojtěch s budoucím císařem Otou III. Do Čech přišel v neděli a hned v Kostelci (Plzeň-Doubravka) uviděl velký trh. Do Prahy přišel bos v plátěném oděvu kajícníka. Byl nadšeně vítán knížetem, duchovenstvem a davy lidí. Všichni slibovali nápravu.
    Své příjmy rozdělil na 4 části: 1) na vykupování otroků, 2) pro chudé, 3) pro chudé samotné kněze, 4) pro sebe a svou družinu. Kníže Boleslav II. vydal 14.1.993 zakládající listinu břevnovského kláštera (u nás byl jediný klášter benediktinek u sv. Jiří na Hradě). V r. 994 se Vojtěch stal svědkem vraždy v kostele sv. Jiří na Hradě. Šlo o rodovou krevní mstu Vršovců na cizoložné ženě, která se využila azylu a držela se oltáře, kde ji uťali hlavu. Vršovce dal do klatby, žádal na knížeti nápravu a ten se mu vysmál.
    Protože poměry se nijak nezměnily odešel s bratrem Radimem v roce 994 opět do Říma k papeži Janu XV. (985–996), kde se spřátelil s mladým císařem Otou III. Cestou se zastavil v Gaboltově na východním Slovensku (kde vytryskl pramen, u kterého byla postavena kaple), pokračoval do Dolních Uher, kde pokřtil syna vévody Gejzy Vajka jménem Štěpán (pozdější 1. uherský král sv. Štěpán I. Uherský).
    Vrátil se na Aventin, kde se stal zástupcem opata Lva. Na svátek sv. Václava 28.9.995 sloužil v basilice sv. Petra mši svatou s papežem Janem XV. V ten den došlo na Libici k vyvraždění Slavníkovců (Spytimír, Pobraslav, Pořej a Čáslav s rodinami). Přežil Vojtěch, Radim a Soběbor (Soběslav). Ten vedl vojsko proti pohanským Obodritům (Bodrcové v severním Německu), později byl ve vojsku Boleslava Chrabrého a padl v boji o Prahu 4.9.1004. Při této mši se Vojtěch dostal do bilokace (zdvojení). Ve stejnou dobu pohřbíval příbuzné na Libici a stál u oltáře ve svatopetrském velechrámu v Římě.
       V roce 996 zemřel papež Jan XV. a nastoupil nový 139. papež Řehoř V. Ten spolu s metropolitou Willigisem trval na Vojtěchově návratu do Čech. Vojtěch si dal podmínku, že ho český národ přijme jako biskupa. České poselstvo, které přišlo do Říma a informovalo o jeho přítomnosti na Libici, ho odmítlo přijmout jako biskupa. Se souhlasem papeže v Římě a arcibiskupa Willigise v Mohuči, odešel v r. 996 jako misionář do Pruska.
    Vydal se s bratrem Radimem a mnichem Benediktem na cestu a dopluli do Hamburku. Tam se na něho místní pohané obořili, ať od nich odejde, jinak ho zabijí. Vojtěch jim řekl:„Jsem Slovan Vojtěch, mnich a dříve biskup. Přicházím k vám, abyste opustili modly a přijali pravého Boha.“
      Prusové mu opět vyhrožovali zabitím a odvezli je lodí na místo, kde později vyrostlo město Pilava (dnes Baltijsk). Po vylodění odsloužil mši a chtěl pruským Sambijcům vyložit evangelium. Pohané po něm začali házet kameny. Vojtěch se chtěl skrýt v lese zvaném Romovské pole, který byl pro Prusy posvátným hájem. Poblíž hradiště Cholin (Fischhausen, Primorsk) se v posvátném pohanském háji v Tentikkenu (Fischhausen, dnes Primorsk) v kraji Sambia (Samland) uložili ke spánku. Ještě spící je ráno přepadli pohanští Sambijci (Prusové) a svázali. Odvedli Vojtěcha z lesa na vrchol hory, kde mu pohanský kněz Sikko probodl srdce. Dalších sedm bojovníků ho probodlo svými kopími a utloukli vesly. Jeho hlavu nabodli na kůl, kolem kterého tancovali. Byl zavražděn na břehu Baltského moře. Zajali i Vojtěchova bratra Radima a mnicha Benedikta, které později propustili.
     Takto je zapsána smrt sv. Vojtěcha v listině Codex diplomaticus Regni Bohemiae (díl I. sv. 371 č. 378) z roku 1144.
    Polský král Boleslav I. Chrabrý vykoupil jeho tělo stejnou vahou zlata. Dal ho pohřbít v klášteře v městě  Trzemeszno (Třemošín), ale 20.10.997 přenést a pohřbít ho v kostele (katedrále) Panny Marie v Hnězdně (Gniezno–hnízdo). Na bronzových reliéfech na bráně katedrály je vyobrazen život sv. Vojtěcha.
    Na žádost císaře Oty III. v roce 999 svatořečen 140. papežem Silvestrem II. Císař Ota III. postavil k jeho poctě chrám v Cáchách. V 10. století mu byl zasvěcen kostel na Tiberském ostrově v Římě (později zasvěcen sv. Bartoloměji), na studni (křtitelnici je nejstarší vyobrazení sv. Vojtěcha. V kapli kostela postavené papežem Juliem III. (1550–1555), je uložena relikvie s označením Corpore S. Adalberti Episcopi et Martyri = tělo sv. Vojtěcha biskupa a mučedníka.
    V r. 1000 byla vyhlášena, za účasti císaře Oty III. a knížete Boleslava Chrabrého, papežem Silvestrem II. hnězdenská arcidiecéze (s biskupstvím v Krakově, Kolobřehu–Kolobrzeg a Vratislavi–Wroclaw). V r. 1010 dal postavit král sv. Štěpán I. (16.8.) v Ostřihomi katedrální chrám Panny Marie a sv. Vojtěcha (1. arcibiskupem se stal břevnovský opat Anastasius). V r. 1039 byly nad Vojtěchovým hrobem přečteny Břetislavovy dekrety (nejstarší český zákoník), kde se Češi odřekli všech zlořádů. Kníže Břetislav I. dal vyzvednout ostatky sv. Vojtěcha, sv. Radima a Pěti bratrů (Benedikt–průvodce sv. Vojtěcha, Matouš, Jan, Izák a Kristin +12.11.1003/1005) a odvezl (ukradl) je do Prahy.
    Poláci si stěžovali u papeže a kníže musel za pokutu postavit chrám sv. Václava ve Staré Boleslavi (svátek sv. Benedikta s bratřími se slaví v den přenesení ostatků, do r. 1969 Přenesení sv. Vojtěcha, Radima a Pěti bratrů – In Translatione Ss. Adalberti, Gaudentii et V. Fratrum).
    V r. 1060 byla nová basilika na Hradě knížetem Spytihněvem I. zasvěcena sv. Vítu, Václavu a Vojtěchu (zasvěcení obnovil 23.4.1997 pražský arcibiskup Miloslav kardinál Vlk). V r. 1127 rozhlásil polský kníže Boleslav Křivoústý, že ostatky sv. Vojtěcha jsou v Polsku, protože byly dobře ukryty před českými uchvatiteli a byly nalezeny.
    Ve starší literatuře je uvedeno, že lebka sv. Vojtěcha je uložena v Praze, v Hnězdně a v Cáchách. Měl sv. Vojtěch tři hlavy? Pouze lebka v Praze patří sv. Vojtěchovi a má krevní skupinu A. Lebka v Cáchách má skupinu 0 a lebka v Hnězdně nebyla zkoumána, protože Poláci nedali souhlas s výzkumem.
    V roce 1974 potvrdil antropologický průzkum MUDr. E. Vlčka pravost českých ostatků sv. Vojtěcha s porovnání s ostatky sv. Vojtěcha v Římě.
    V rodišti sv. Vojtěcha na Libici byl v 10. století postaven kostel sv. Bonifáce (5.6.), kostel vysvětil sv. Vojtěch), od 14. století do r. 1832 byl kostel zasvěcen sv. Jiří, od r. 1832 sv. Vojtěchovi. 29.4.2000 posvětil královéhradecký biskup Dominik Duka bronzové sousoší sv. bratrů Vojtěcha a Radima (Návrat na Libici, autoři manželé Adamcovi). Sousoší stojí před základy tehdejšího kostela Panny Marie, vedle kterého jsou základy knížecího paláce. 23.4.2005 posvětil biskup Duka kamenný oltář v presbytáři původního kostela Panny Marie.
    Apoštolským listem Praga Urbs z 26.11.1965 ho prohlásil 263. papež bl. Pavel VI. hlavním patronem pražské arcidiecéze.
    Kronikář Kosmas uvádí v proroctví kněžny Libuše, že „na Pražském hradě vyrostou dvě zlaté olivy, jedna z nich se bude nazývat Více slávy a druhá Vojů útěcha, které svými vrcholky proniknou až do nebe. A budou je ctít mnohé národy, aby skrze ně došly své záchrany.“ (Více slávy = Václav. Vojů /zástupů/ útěcha = Vojtěch. V latinském originále – maior gloria = větší sláva a exercitus solatio = vojsk útěcha.
    Atribut: berla, mitra, kniha, pádlo, kopí, štít pražského arcibiskupství, staroboleslavské Paladium (obraz Panny Marie ze Staré Boleslavi).
     Patron arcidiecéze pražské, Čech, Slovenska, Maďarska a Polska. vvvvv rodišti sv. Vojtěcha na Libici byl v 10. století postaven kostel sv. Bonifáce (5.6.), kostel vysvětil sv. Vojtěch), od 14. století do r. 1832 byl kostel zasvěcen sv. Jiří, od r. 1832 sv. Vojtěchovi. 29.4.2000 posvětil královéhradecký biskup Dominik Duka bronzové sousoší sv. bratrů Vojtěcha a Radima (Návrat na Libici, autoři manželé Adamcovi). Sousoší stojí před základy tehdejšího kostela Panny Marie, vedle kterého jsou základy knížecího paláce. 23.4.2005 posvětil biskup Duka kamenný oltář v presbytáři původního kostela Panny Marie.
    Apoštolským listem Praga Urbs z 26.11.1965 ho prohlásil 263. papež bl. Pavel VI. hlavním patronem pražské arcidiecéze.
    Kronikář Kosmas uvádí v proroctví kněžny Libuše, že „na Pražském hradě vyrostou dvě zlaté olivy, jedna z nich se bude nazývat Více slávy a druhá Vojů útěcha, které svými vrcholky proniknou až do nebe. A budou je ctít mnohé národy, aby skrze ně došly své záchrany.“ (Více slávy = Václav. Vojů /zástupů/ útěcha = Vojtěch. V latinském originále – maior gloria = větší sláva a exercitus solatio = vojsk útěcha.
    Atribut: berla, mitra, kniha, pádlo, kopí, štít pražského arcibiskupství, staroboleslavské Paladium (obraz Panny Marie ze Staré Boleslavi).
     Patron arcidiecéze pražské, Čech, Slovenska, Maďarska a Polska.