Svatí tohoto týdne
Vavřinec z Brindisi sv. 21. 7. kněz a řeholník, vlastním jménem Julius Caesar z Brindisi, * 22. 7.1559 v Brindisi v Itálii, + 21. 7.1619 v Lisabonu v Portugalsku. Po smrti otce se o něho staral strýc kněz, který ho vzal sebou do Benátek, kde studoval a vstoupil v 16 letech do řádu kapucínů OFMCap.
Uměl zpaměti celou Bibli, znal mnoho jazyků, později poslán na studia do Verony a Padovy, kde se učil hebrejštinu, aramejštinu a syrštinu. V letech 1602 – 1605 byl generálním představeným, na žádost pražského arcibiskupa Zbyňka Berky z Dubé a císaře Rudolfa II. přišel r. 1599 do Prahy, kde založil kapucínský klášter s kostelem Panny Marie Andělské u Lorety na Hradčanech (tento kostel měl císař Rudolf II. jako soukromou kapli. Je známý betlémem v životní velikosti).
Napsal mnoho různých literárních děl, mezi nimi i četná kázání a mariologická pojednání, svým spisem „Lutheranismi Hypotyposis“ přenesl argumenty proti Martinu Luterovi. Z Prahy odešel do Španělska, Itálie a Potrugalska, v r. 1601 provázel císařská vojska do bitev, dodával vojákům odvahu a duchovní pomoc.
11.10.1601 měl podíl na vítězství proti Turkům u Székesfeherváru (Stoličný Bělehrad) v Maďarsku.
Zemřel na jedné ze svých diplomatických cestách, pohřben ve Villafranca ve Španělsku, svatořečen 257. papežem Lvem XIII. 8.12.1881, církevním učitelem ho jmenoval 262. papež Jan XXIII. 19. 3.1959.
----------------------------------------------------------------
Marie Magdalena sv. 22. 7. vyznavačka a kajícnice, hebr.: mag džál, magdala = strážní věž, lat.: Magdala = pochází z města Magdaly (strážní město).
Sv. Marie z Magdaly žila a + v 1. století u Baume v Provenci. Sv. Maří Magdalena, Marie Magdalena (z Magdaly), sv. Marie z Betánie (v některých seznamech svatých jsou na tento den uvedeny dvě osoby: sv. Marie Magdalena a sv. Marie z Betánie, ta má v některých kalendářích svátek se sv. Martou 29. 7.), sestra sv. Lazara a sv. Marty z Betánie. Jedna z žen, které doprovázely Ježíše na jeho cestách.
O jejím životě píší všichni 4 evangelisté: Ježíš ji uzdravil od démonů (L 8, 2), Ježíš a cizoložnice (J 8, 3 – 11), Pomazání v Betanii v domě Šimona Malomocného (Mt 26, 6 – 13; Mk 14,3 – 9; L 7, 36 – 50; J 12,1 – 10), kde libru (500 ml) nardu v alabastrové nádobě použila Marie Magdalena, aby pomazala nohy Ježíšovi v domě Šimona Malomocného. Jidáš chtěl tuto mast prodat za 300 denárů a peníze dát chudým. To byla roční mzda.
Ježíš je navštěvoval v jejich domě. Vzkřísil z mrtvých jejich bratra Lazara (L 10, 38 – 42; J 11, 1 – 5; 12, 2 – 3). S Pannou Marií a apoštolem Janem stála Marie Magdalena u Ježíšova kříže (Mt 27, 55 – 61; Mk 15, 40 – 47; L 23, 49 – 55; J 19, 25). Marii Magdaleně se první zjevil Kristus po svém vzkříšení a poslal ji oznámit apoštolům jeho zmrtvýchvstání (Mt 28, 1 – 10; Mk 16, 1 – 11; L 24, 1 – 10; J 20, 1 – 18).
Podle legendy byla po Ježíšově nanebevstoupení vyhnána z Izraele a připlula se svojí sestrou sv. Martou a bratrem sv. Lazarem do Francie. Hlásala evangelium (radostnou zprávu) a je nazývaná apoštolkou Francie (někdy i apoštolkou národů). Podle legend žila na pustinách u Baume. Podle legend východní církve zemřela v Efesu, kde pomáhala Panně Marii a apoštolu Janovi. Odtud byla přenesena část jejích ostatků v roce 899 do Konstantinopole.
Jejím atributem je lebka, symbol pouště a lidské pomíjivosti.
----------------------------------------------------------------
Brigita sv. 23. 7. vdova a řeholnice, sv. Brigita Švédská, * 1302 Finstad u Uppsaly, švédská princezna, od 7 let měla vidění Ježíše na kříži, ve 14 letech provdána za 18 letého knížete Ulfa Gudmarssona, matka 8 dětí (4 synové a 4 dcery), s manželem vykonala pouť k hrobu sv. Jakuba do španělského Santiaga de Compostella, dohodli se, že budou žít mniškým životem, Ulf vstoupil do kláštera, kde v r. 1344 zemřel, po smrti manžela měla opět vidění Ježíše a z jeho podnětu založila řeholní řád Nejsvětějšího Spasitele světa, s dcerou Kateřinou (24. 3., později svatořečenou) a synem vykonala pouť do Svaté země, v r. 1349 odešla do Říma, kde žila 24 let, různými jednáními se zasazovala o nastolení míru mezi evropskými panovníky, vykonala ještě jednou pouť do Svaté země, krátce po svém návratu zemřela v Římě, + 8.10.1373 Řím, svatořečena 204. papežem Bonifácem IX. v r. 1391, patronka Švédska.
--------------------------------------------------------------
Šarbel sv. 24. 7. řeholník, sv. Charbel Machlouf (Šarbel Makhlúf), křestním jménem Josef Antonín, * 8. 5.1828 Beka´ (Bika´) Kafra v Libanonu, + 24.12.1898 Annaya, Libanon, pocházel z rolnické rodiny jako nejmladší z 5 sourozenců (dva synové a dvě dcery). Otec Antonín, matka Brigita. Byl vychován v maronitské východní katolické církvi. V r. 1831 mu zemřel otec a s výchovou pomáhal jeho kmotr (otcův bratr) strýc Tanios. Jeho dva strýcové (bratři matky) vstopili do kláštera sv. Antonína Velikého v Kozhayi. Tím se mu stali vzorem.
Ve 23 letech v r. 1851 opustil tajně domov a studoval v klášteře Panny Marie v Mayfúku. Po roce odešel do kláštera sv. Marona v Annaya. Stal se mnichem a složil sliby 1.11.1853. Přijal jméno Charbel (Šarbel) podle antiošského mučedníka. Teologii studoval v klášteře sv. Cypriána v Kfifanu. Vysvěcen na kněze v r. 1859 v Bkerki (sídlo patriarchy) u Bejrútu. Vrátil se do kláštera v Annaya, kde byl dalších 16 let. Žil velice přísným životem, pracoval na poli, každý den klečel a modlil se od půlnoci do rána před svatostánkem. Jedl chleba, zeleninu a luštěniny, pil pouze vodu. Měl dar uzdravování a opat ho pověřil službou pro nemocné. Chodil po domech, zpovídal a léčil nemocné. Umírajícím uděloval pomazání nemocných.
Po svolení představených odešel v r. 1875 do poustevny sv. Petra a Pavla u kláštera, kde žil 23 let. 2 roky před smrtí onemocněl a byl mu přidělen bratr Josef Arsuni, který mu posluhoval. V prosinci 1898 dostal při mši svaté záchvat mrtvice a byl v bezvědomí až do své smrti. Zemřel na Štědrý den a byl pohřben na klášterním hřbitově.
Už za svého života byl ctěn jako světec a vzor dokonalého mnicha. Za několik měsíců byla vidět u jeho hrobu veliká záře. Když spolubratři otevřeli hrob, viděli jeho nerozložené tělo, které bylo přeneseno do klášterní krypty. V r. 1927 a v r. 1950 bylo zkoumáno lékařskou komisí, protože z jednoho místa stále krvácí. Jeho hrob se stal poutním místem, kam přichází mnoho křesťanů i muslimů.
Na jeho přímluvu se stalo mnoho zázraků. 8. 5.1950 se u jeho hrobu vyfotili 4 mniši a strážce hrobu. Po vyvolání snímku zjistili, že je na fotografii šestá postava s bílými vousy a kapucí na hlavě. Staří mniši, kteří ho pamatovali potvrdili, že je to jejich světec Šarbel. On sám se za svého života nikdy nefotografoval. To se stalo před druhým zkoumáním jeho těla. 5.12.1965 ho blahořečil 263. papež bl Pavel VI. a svatořečil ho 9.10.1977, v církevním kalendáři od r. 2006.
Kristýna sv. 24. 7. mučednice, lat.: christiana = křesťanka, patří Kristu, je Kristova, sv. Kristina, umučena pro víru, + 24.7. 300 v Římě.
Kristýna Švédská sv. 24. 7. vyznavačka a královna, švédská královna sv. Kristina Augusta, *8.12.1626 Stockholm, +19.4.1689 Řím. Dcera švédského krále Gustava II. Adolfa (+ 1633) a Marie Eleonory Brandenburské.
Otec zahynul v bitvě za třicetileté války. Jejím učitelem byl protestantský kaplan Gothus, který ji naučil katechismu, jazykům a dějepisu. Mezi její hosty patřil protestant J. A. Komenský, kterého přivítala v latině, i katolík René Descartes, který se stal jejím rádcem. Po své plnoletosti v r. 1646 určila za svého nástupce svého bratrance Karla Gustava a v roce 1654 se vzdala trůnu.
Odcestovala tajně ze země v mužských šatech jako hrabě Dohna, usadila se v Římě. Přijala katolické náboženství a byla pokřtěna jako Marie Kristýna Alexandra. Ve stáří se pokusila získat švédský trůn a převést zemi na katolickou víru, ale neúspěšně. Vrátila se do Říma a byla pohřbena v basilice sv. Petra v Římě vedle papežů.
Kristina sv. 24. 7. vyznavačka, sv. Kristina Belgická, * 1150 Brusthem v Belgii, + 24. 7.1224 Sint Truiden v Belgii, byla sirotek, později vstoupila do kláštera a měla různá mystická vidění, byla nazývána Zázračná (Cristina Mirabilis).
Kristina sv. 24. 7. mučednice, sv. Kristina z Bolseny, + 304 Bolsena v Itálii, dcera pohanských rodičů, kterou vychovala její služka v křesťanské víře, otec ji nechal zbičovat, potom přivázanou na čedičové desce hodit do jezera, když se neutopila, dal ji popravit, na místě jejího hrobu byl postaven kostel, který byl různě přistavován, až z něho vznikly tři kostely navzájem propojeny v jeden chrám.
V r. 1263 se zde zastavil český kněz Petr z Prahy a sloužil v kostele sv. Kristiny mši svatou. Pochyboval o tom, že při jeho slovech se promění chleba a víno v Kristovo Tělo a Krev. V okamžiku proměňování při slovech „Toto je moje Tělo“ a „Toto je moje Krev“ začala hostie krvácet. Kněz Petr ji chtěl ukrýt a zabalil ji do korporálu, na kterém začaly prosakovat krvavé obrysy mužské postavy. Petr se vydal do Orvieta k 183. papeži Urbanovi IV., který po prozkoumání v r. 1264 ustanovil svátek Božího Těla (Těla a Krve Páně) pro celou církev.
----------------------------------------------------------
Jakub Větší sv. 25. 7. apoštol a mučedník, hebr.: Jaa qovh, Jaa kov–Jákob=úskočný, lstivý (v přeneseném smyslu druhorozený, ten, který se drží za patu), náhradník.
Ve Starém Zákoně 3. židovský patriarcha Jakub, *2006 př. Kr., syn praotce Izáka, dvojče s bratrem Ezauem. Jakub byl otcem 12 synů, praotců 12 kmenů izraelského národa.
V Novém Zákoně apoštol sv. Jakub Starší–Větší (postavou), Jakub Zebedeův, +42 Jeruzalém. Syn Marie Salome a Zebedea, bratr sv. Jana Evangelisty. Pro jejich temperament dal Ježíš oběma bratrům přezdívku "Boanerghés" (synové hromu, Mk 3,17). Synovec sv. Jakuba Mladšího. Patřil mezi tři vybrané Ježíšovy učedníky (Petr, Jakub a Jan). Podle legendy došel po Ježíšově nanebevstoupení až do Španělska, odkud se později vrátil do Palestiny.
Jako první z apoštolů zemřel za Krista, když byl na příkaz krále Heroda Agrippy I. popraven mečem (Sk 12,1-2). Jeho ostatky byly přeneseny roku 70 na Sinaj, kde byl později postaven klášter sv. Jakuba (později zasvěcený sv. Kateřině). Podle legendy přenesli Jakubovy ostatky jeho dva žáci Anastás a Theodor ze Svaté země do Santiaga ve Španělsku. Pohanská královna jim darovala volský potah, aby tělo dovezli na místo. V 8. století byly ostatky přeneseny do španělského Santiaga (Santiago de Compostella v Galicii) /sant Iago /San Diego/ = svatý Jakub z Campus stella = pole hvězd (Mléčná dráha). Podle jiné verze: Compos = vykonat slib daný Bohu, com postilla = společně vykládat evangelium).
Na jeho hrob se zapomnělo a byl objeven v roce 813 poustevníkem Pelagiem. Při modlitbách se Pelagiovi zjevil anděl a označil mu přesné místo zářícími hvězdami. Podle jiné legendy našel ostatky biskup Theodor z Iria Flavia v roce 835. Král Alfons II. (+ 835) ustanovil sv. Jakuba patronem Asturského království a nad jeho hrobem postavit kostel. Ten byl posvěcen 25.7.816. V roce 997 ho zničili Maurové. V 11. století na místě kostela vyrostla basilika.
163. papež Kalist II. (+1124) určil, že když svátek (25.7.) připadne na neděli, bude se v Santiagu slavit Svatý rok. 171. papež Alexandr III. (+1181) udělil městu privilegia a titul Svaté Město (jako Jeruzalém). Compostela se stala významným poutním místem.
Apoštol sv. Jakub se znázorňuje s holí v ruce a v plášti, který má sepnutý mušlí (symbol poutníků). Jméno bylo časté u anglických panovníků.
Kryštof sv. 18. 9./25. 7. mučedník, řec.: Christoforos = nositel Krista, lat.: Christophorus, Christianus = křesťan, sv. Kryštof, vlastním jménem Reprobus, lat.: obnovení uznání práva, odmítnout, zavrhnout nespravedlnost, * ve 2. století v Kanaanu, nebo Lykii (Turecko), + 250 Lykie v Turecku. V některých legendách je nazván Adocimus (a decimus = desátý).
Byl veliký silák a chtěl sloužit nejmocnějšímu panovníkovi na světě. Vstoupil do služby k jednomu králi, ale poznal, že ten se bojí ďábla. Ve službě u satana viděl, že se ďábel bojí Ukřižovaného Ježíše Krista. Chtěl sloužit Kristu. Jeden poustevník mu poradil, že Kristu poslouží, když bude pomáhat lidem. Začal přenášet lidi přes řeku, kde nebyl brod.
Jednou se mu zjevil Ježíš jako malé dítě a prosil ho, aby ho přenesl. Dítě cestou začalo těžknout. On se ptal co je důvodem jeho tíhy. Dítě odpovědělo, že je nejmocnější Pán světa Kristus a že on nese i tíhu světa. Hůl, kterou měl silák v ruce se najednou zazelenala, Ježíš se změnil na dospělého, pokřtil ho a dal mu jméno Christoforos (Kristoforus = nositel Krista, Kryštof, Christianus = křesťan).
Za císaře Decia byl v Lykii mučen ohněm, železnými tyčemi, šípy a nakonec sťat mečem. Patří mezi 14 sv. Pomocníků (24.3. společný svátek do roku 1969). Je patronem cestovatelů a motoristů.
-------------------------------------------------------------------
Jáchym sv. 16. 8./26. 7., a Anna. Hebrejsky: Jojá quím, Joá kím = Bůh dává povstat, Bůh postaví. Sv. Jáchym, otec Panny Marie, manžel sv. Anny.
První zprávy o něm se objevují v apokryfních evangeliích. Podle křesťanských spisovatelů sv. Epifania a sv. Jana Damašského žil spravedlivě a svůj výdělek rozděloval na tři díly: první pro chrám, druhý pro chudé a třetí nechával pro domácnost.
Svátek se začal slavit od 16. století a byl určen na den 20.3. (den po svátku sv. Josefa), v r. 1622 byl určen svátek na 16.8. (den po svátku Nanebevzetí Panny Marie 15.8.).
Anna sv. 26. 7. matka Panny Marie, a Jáchym. Hebr.: ch´–anná–ch = milost(ná) od Boha.
Anna, matka posledního židovského soudce Samuela žila v 11. století př. Kr. ve Starém Zákoně.
Sv. Anna, žila v 1. století před Kristem. Matka Panny Marie a babička Ježíše Krista, manželka sv. Jáchyma. Podle tradice se Jáchym i Anna narodili v Betlémě, ale Jáchym měl v dům i v Nazaretě. Ve 24 letech si vzala 50 letého Jáchyma.
Jméno Anna je zapsáno v apokryfních evangeliích, kde se píše o tom, že manželé byli 20 roků bez potomka a že anděl zvěstoval narození a jméno jejich dcery Marie. Za tři roky byla obětována v chrámu (21.11.). Po Jáchymově smrti se Anna vdala a měla dceru Marii (Kleofášovou).
Svátek sv. Anny byl slaven nejdříve na Východě od 6. století, na Západě od r. 720. První kostel zasvěcený sv. Anně dal postavit v Byzanci císař Justinián v r. 500.
V roce 1378 bylo slavení tohoto svátku povoleno v Anglii 203. papežem Urbanem VI., v r. 1584 určil 227. papež Řehoř XIII. svátek v celé církvi. Úctu k sv. Anně prosazovaly hlavně řeholní řády. Znázornění sv. Anny s dcerou Pannou Marií a malým Ježíškem se nazývá „sv. Anna Samatřetí“. Patronka manželů, v beznaději, za nalezení ztracených věcí.
---------------------------------------------------------------
Gorazd sv. 27. 7. biskup, a druhové, slovan.: člověk z hor, zkušený, zdatný horal, goral, sv. Gorazd, * 840 ?, + 900, původem z Velké Moravy (pravděpodobně na území Slovenska v Tatrách, jeho jméno bylo původně přezdívka – člověk z hor = horal, goral, gorazd)).
Vysvěcen na kněze 868, žák sv. Metoděje, který ho vybral v r. 885 za svého nástupce v arcibiskupském úřadu: „to je muž svobodný (tj. šlechtic) a z vaší země.“ Znal 3 jazyky (latina, řečtina, slovanština), překládal z řečtiny do slovanského jazyka, po smrti svého učitele a moravského arcibiskupa Metoděje byl intrikami nitranského biskupa Wichinga donucen odejít se svými druhy (Kliment Ochridský /Velický/ se stal biskupem v bulharské Velici + 27. 7. 916, Sáva, Angelár a Naum), kteří byli Makedonci, do vyhnanství.
V r. 885 odešel na Krakovsko, které tehdy patřilo pod vládu Moravy, ale bylo daleko od Wichingova vlivu (Wiching si znepřátelil Svatopluka a byl nucen odejít s císařem Arnulfem, ten ho jmenoval v r. 894 pasovským biskupem, pro své intriky byl r. 897 sesazen solnohradským arcibiskupem, + 899). Jeho druhové odešli do Bulharska a přenesli tam slovanskou bohoslužbu a písemnictví (Gorazd, Klement Ochridský, Naum, Angelár, Sáva, společně se sv. Cyrilem a Metodějem mají ve východních církvích titul svatí Sedmipočetníci).
Při obnově moravského biskupství se stal v r. 899 arcibiskupem, po zániku říše působil v jižním Polsku na Vislansku. Český patron. Atribut: mitra, berla, dvojitý kříž.
------------------------------------------------------------
Viktor I. sv. 28. 7. papež a mučedník, lat.: victor = vítěz, sv. Viktor I., pocházel z Tunisu v Africe, + 199 Řím, stal se 14. papežem v letech 189, Afričan z Tunisu, od jeho pontifikátu mají všichni papežové (mimo 19. papeže Antera) latinská jména, latina vytlačovala úřední řečtinu, rozhodl spor a potvrdil slavení Velikonoc po prvním jarním úplňku, zemřel mučednickou smrtí za císaře Septima Severa.
Starověcí církevní Otcové učili, aby byl chápán jako závěr mariánského měsíce května a jako začátek měsíce června, který je zasvěcen Božskému Srdci Ježíšovu (Nejsvětější Srdce Páně), proto byl původně 31.5. Panny Marie Prostřednice milostí.
V církevním kalendáři svátek přeložen v r. 1969, v r. 1970 byl poprvé slaven k 25. výročí ukončení 2. světové války. Podobný svátek byl 9. 6. Panny Marie božské milosti, který byl s tímto
|
|
|||||||||||||||||
.
|
|
|||||||||||
.
|
|
|
|
|
|||||||||||||||||||||||
|
|
|
||||||||||||
Lid byl plný očekávání a všichni uvažovali o tom, zdali Jan není Mesiášem. Jan jim všem na to říkal: „Já vás křtím vodou. Přichází však mocnější než já; jemu nejsem hoden ani rozvázat řemínek u opánků. On vás bude křtít Duchem Svatým a ohněm.“ Když se všech lid dával pokřtít a když byl pokřtěn i Ježíš a modlil se, otevřelo se nebe, Duch svatý sestoupil na něj v tělesné podobě holubice a z neb se ozval hlas: „Ty jsi můj milovaný Syn, v tobě mám zalíbení.“ (Lk 3,15-16.21-22)
Zdislava měla mladší sourozence: Eufémii, Alžbětu (Eliška), Petra a Libuši. Provdala se za syna děčínského purkrabího Markvarta pana Havla rytíře Jablonského z Lemberka z rodu Markvarticů, předního českého velmože, pobočníka krále Václava I. Měli 4 děti: Havel *1240, +1270 (v r. 1265 nejvyšší číšník království českého, od r. 1254 rytíř českého krále Přemysla Otakara II.), Markéta, Jaroslav z Turnova (*1245, dříve byl pokládán za kronikáře Dalimila), Zdislav (Zdeslav) ze Zvířetic *1251, +1319 (1272–1284 purkrabí Pražského hradu). Havel byl často v královské družině, Zdislava spravovala rozsáhlé panství.
Podle vzoru sv. Anežky České zakládala klášterní špitály v severních Čechách (Jablonné v Podještědí, Turnov), kde sama pomáhala ošetřovat nemocné a chudé. Spolupracovala s řádem dominikánů. Seznámila se s blahoslaveným Česlavem, polským dominikánem (žákem sv. Dominika) a to byl pro ni podnět, že se stala dominikánskou terciářkou. Spolu s manželem Havlem pozvali dominikány do Jablonného a do Turnova, kde pro ně založili kláštery a chrámy. Vzdělávala a vychovávala hradní služebnictvo. Ošetřovala ve špitále, který založila pro nemocné, chudé, bezdomovce a válečné uprchlíky. Byla to doba tatarských vpádů do střední Evropy.
Zmínky o sv. Zdislavě jsou v Dalimilově kronice: „Roku 1252 po zrození milého Jezu Krista odešla ze světa Zdislava, paní vzácná, počestná a čistá, jež pomáhala bědným povstat z már, slepcům kouzlem zrak zpět vracela, maláty uměla docela vyhojit, léčila mrzáky a konala četné zázraky. Pět mrtvých mocí Boží vzkřísila, mnohým slepým zrak navrátila, chorých a malomocných mnoho uzdravila a nad jinými ubohými veliké divy činila.“
Zemřela ve věku 32 let a byla pohřbena v klášterním kostele sv. Vavřince v Jablonném v Podještědí. V r. 1731 byly její ostatky umístěny do nové rakve.
Nejstarší písemné záznamy o sv. Zdislavě pocházejí ze začátku 14. století, z doby 500 let po její smrti, v Dalimilově kronice a ve Žďárské kronice.
Česká patronka, ochránkyně rodin, patronka Lužických Srbů, Poláků, Slováků a Němců.
V roce 1947 zahájil kardinál Štěpán Trochta, biskup litoměřický, diecézní proces svatořečení. Blahořečena papežem sv. Piem X. 28.8.1907. Dne 21.5.1995 ji společně s bl. Janem Sarkandrem svatořečil papež sv. Jan Pavel II. při své návštěvě v Olomouci.
Ke svatořečení přispěl zázrak uzdravení lékaře Františka Straka na přímluvu bl. Zdislavy. V září 1989 v nemocnici v Novém Městě na Moravě při lékařské poradě zkolaboval chirurg. Bylo mu 49 let a mnoho let se léčil se srdeční chorobou. Přes dvě hodiny ho kolegové resuscitovali, ale nedařilo se ho oživit. I když byl podle lékařů mrtvý, nechali ho na žádost rodiny napojeného na přístroje.
V té době nastoupila službu zdravotní sestra Stanislava Vondálová, která se připojila k modlitbám rodiny a za lékaře se začala modlit k bl. Zdislavě, vytvořila modlitební řetězec a požádala další známé o modlitbu. Umírajícímu lékaři se začaly vracet životní funkce a ještě ten den otevřel oči a reagoval kýváním hlavy. Druhý den byl lékař František Straka při plném vědomí. Jako těžký kardiak žil ještě 7 let. Toto uzdravení uznala Kongregace pro svatořečení za zázrak a papež sv. Jan Pavel II. prohlásil blahoslavenou Zdislavu za svatou. Na přímluvu svaté Zdislavy se událo asi 80 uzdravení, jedno z nich bylo i uzdravení herce Františka Peterky, 1922-2016 (Krkonošské pohádky).
24.10.2000 byl kostel v Jablonném papežem sv. Janem Pavlem II. povýšen na baziliku minor (menší) s titulem „sv. Vavřince a sv. Zdislavy“ a ona prohlášena za hlavní patronku Litoměřické diecéze. Od roku 2002 je sv. Zdislava patronkou Libereckého kraje. Atribut: stará se o žebráka (žebráky), má u sebe čtyři děti.
Podle Brunona z Querfurtu byla Vojtěchova babička Hedvika Saská dcerou císaře Jindřicha I. Ptáčníka Saského (rod saských Luidolfovců). Kníže Slavník, Vojtěchův otec byl jejím synem. Vojtěch měl staršího bratra Soběslava a mladší sourozence: Spytimíra, Pobraslava (Bobraslav), Bořeje, Čáslava (podle něho jméno města) a nejmladšího Radima.
Od dětství býval Vojtěch často nemocný a rodiče slíbili, že pokud se uzdraví, stane se knězem. Modlili se k Panně Marii a svůj slib splnili. Jeho vychovatelem byl učitel kněz Radla. V pěti letech byl biřmován na Libici (LIVBVZ) magdeburským arcibiskupem Adalbertem (+981) a jeho jméno si dal jako své biřmovací. To se stalo v západním světě synomymem pro jméno Vojtěch. Arcibiskup Adalbert se zastavil na Libici, když se vracel přes Čechy do své diecéze.
V letech 972-981 studoval Vojtěch na škole v Magdeburgu. Po návratu působil jako podjáhen u pražské kapituly. S ostatními členy kapituly byl při smrti 1. pražského biskupa Dětmara (+2.1.982). 19.1.982 na hradišti Levý Hradec byl Vojtěch ve 26 letech zvolen druhým pražským biskupem. Nejdříve nechtěl volbu přijmout. Pamatoval biskupa Dětmara, který litoval své povolnosti a ústupků před zákony. Byl vysvěcen na kněze a odjel do Verony v Itálii za císařem Otou II. Ten mu předal prsten a berlu (investitura). Na svátek sv. Petra a Pavla 29.6.983 byl vysvěcen na biskupa mohučským arcibiskupem Willigisem. Ve Veroně se sešel s opatem sv. Majolem z Cluny (11.5.). Po návratu do Čech se snažil uvést do veřejného života křesťanské ideály, ale nebyl pochopen. Kníže Boleslav II. s ním měl spory, protože on i obyvatelé žili pohansky. Přežívalo mnohoženství, prodej otroků, sňatky mezi příbuznými, trhy znesvěcovaly neděle a svátky, nedodržovaly se dané zákony. Mravně nežili ani kněží, kteří se v té době mohli ženit. Měli několik konkubín a zanedbávaly vlastní ženu.
Pro neshody se zemany a nedodržování zákonů odešel se souhlasem mohučského arcibiskupa s bratrem Radimem r. 988 z Čech do Říma. 138. papeži Janu XV. chtěl složit úřad a odejít do Svaté země. Při zastávce v klášteře na Monte Cassinu vstoupili do benediktinského kláštera. Tam byla volná morálka a tak přešli do řeckého kláštera Valle Lucca. Odtud v r. 989 přišel pod opata Lva na římský Aventin do kláštera do kláštera Panny Marie, sv. Bonifáce a sv. Alexia. Tam Vojtěch složil 17.4.990 sliby a stal se benediktinem. Jeho bratr přijal jméno Gaudentius (radostný, Radim).
Pražskou diecézi řídil v letech 988–990 míšeňský biskup Volkold (+990). Poměry poškozovaly pověst Čech, proto bylo v r. 992 vypraveno knížecí poselstvo, v čele s učitelem Radlou, a mnichem a kronikářem Kristiánem (syn Boleslava I., Vojtěchův bratranec). Na žádost českého poselstva se Vojtěch v roce 992 opět ujal diecése. Do Čech s ním přišlo 12 mnichů, kteří založili břevnovský klášter. Cestou domů se v Cáchách setkal Vojtěch s budoucím císařem Otou III. Do Čech přišel v neděli a hned v Kostelci (Plzeň-Doubravka) uviděl velký trh. Do Prahy přišel bos v plátěném oděvu kajícníka. Byl nadšeně vítán knížetem, duchovenstvem a davy lidí. Všichni slibovali nápravu.
Své příjmy rozdělil na 4 části: 1) na vykupování otroků, 2) pro chudé, 3) pro chudé samotné kněze, 4) pro sebe a svou družinu. Kníže Boleslav II. vydal 14.1.993 zakládající listinu břevnovského kláštera (u nás byl jediný klášter benediktinek u sv. Jiří na Hradě). V r. 994 se Vojtěch stal svědkem vraždy v kostele sv. Jiří na Hradě. Šlo o rodovou krevní mstu Vršovců na cizoložné ženě, která se využila azylu a držela se oltáře, kde ji uťali hlavu. Vršovce dal do klatby, žádal na knížeti nápravu a ten se mu vysmál.
Protože poměry se nijak nezměnily odešel s bratrem Radimem v roce 994 opět do Říma k papeži Janu XV. (985–996), kde se spřátelil s mladým císařem Otou III. Cestou se zastavil v Gaboltově na východním Slovensku (kde vytryskl pramen, u kterého byla postavena kaple), pokračoval do Dolních Uher, kde pokřtil syna vévody Gejzy Vajka jménem Štěpán (pozdější 1. uherský král sv. Štěpán I. Uherský).
Vrátil se na Aventin, kde se stal zástupcem opata Lva. Na svátek sv. Václava 28.9.995 sloužil v basilice sv. Petra mši svatou s papežem Janem XV. V ten den došlo na Libici k vyvraždění Slavníkovců (Spytimír, Pobraslav, Pořej a Čáslav s rodinami). Přežil Vojtěch, Radim a Soběbor (Soběslav). Ten vedl vojsko proti pohanským Obodritům (Bodrcové v severním Německu), později byl ve vojsku Boleslava Chrabrého a padl v boji o Prahu 4.9.1004. Při této mši se Vojtěch dostal do bilokace (zdvojení). Ve stejnou dobu pohřbíval příbuzné na Libici a stál u oltáře ve svatopetrském velechrámu v Římě.
V roce 996 zemřel papež Jan XV. a nastoupil nový 139. papež Řehoř V. Ten spolu s metropolitou Willigisem trval na Vojtěchově návratu do Čech. Vojtěch si dal podmínku, že ho český národ přijme jako biskupa. České poselstvo, které přišlo do Říma a informovalo o jeho přítomnosti na Libici, ho odmítlo přijmout jako biskupa. Se souhlasem papeže v Římě a arcibiskupa Willigise v Mohuči, odešel v r. 996 jako misionář do Pruska.
Vydal se s bratrem Radimem a mnichem Benediktem na cestu a dopluli do Hamburku. Tam se na něho místní pohané obořili, ať od nich odejde, jinak ho zabijí. Vojtěch jim řekl:„Jsem Slovan Vojtěch, mnich a dříve biskup. Přicházím k vám, abyste opustili modly a přijali pravého Boha.“
Prusové mu opět vyhrožovali zabitím a odvezli je lodí na místo, kde později vyrostlo město Pilava (dnes Baltijsk). Po vylodění odsloužil mši a chtěl pruským Sambijcům vyložit evangelium. Pohané po něm začali házet kameny. Vojtěch se chtěl skrýt v lese zvaném Romovské pole, který byl pro Prusy posvátným hájem. Poblíž hradiště Cholin (Fischhausen, Primorsk) se v posvátném pohanském háji v Tentikkenu (Fischhausen, dnes Primorsk) v kraji Sambia (Samland) uložili ke spánku. Ještě spící je ráno přepadli pohanští Sambijci (Prusové) a svázali. Odvedli Vojtěcha z lesa na vrchol hory, kde mu pohanský kněz Sikko probodl srdce. Dalších sedm bojovníků ho probodlo svými kopími a utloukli vesly. Jeho hlavu nabodli na kůl, kolem kterého tancovali. Byl zavražděn na břehu Baltského moře. Zajali i Vojtěchova bratra Radima a mnicha Benedikta, které později propustili.
Takto je zapsána smrt sv. Vojtěcha v listině Codex diplomaticus Regni Bohemiae (díl I. sv. 371 č. 378) z roku 1144.
Polský král Boleslav I. Chrabrý vykoupil jeho tělo stejnou vahou zlata. Dal ho pohřbít v klášteře v městě Trzemeszno (Třemošín), ale 20.10.997 přenést a pohřbít ho v kostele (katedrále) Panny Marie v Hnězdně (Gniezno–hnízdo). Na bronzových reliéfech na bráně katedrály je vyobrazen život sv. Vojtěcha.
Na žádost císaře Oty III. v roce 999 svatořečen 140. papežem Silvestrem II. Císař Ota III. postavil k jeho poctě chrám v Cáchách. V 10. století mu byl zasvěcen kostel na Tiberském ostrově v Římě (později zasvěcen sv. Bartoloměji), na studni (křtitelnici je nejstarší vyobrazení sv. Vojtěcha. V kapli kostela postavené papežem Juliem III. (1550–1555), je uložena relikvie s označením Corpore S. Adalberti Episcopi et Martyri = tělo sv. Vojtěcha biskupa a mučedníka.
V r. 1000 byla vyhlášena, za účasti císaře Oty III. a knížete Boleslava Chrabrého, papežem Silvestrem II. hnězdenská arcidiecéze (s biskupstvím v Krakově, Kolobřehu–Kolobrzeg a Vratislavi–Wroclaw). V r. 1010 dal postavit král sv. Štěpán I. (16.8.) v Ostřihomi katedrální chrám Panny Marie a sv. Vojtěcha (1. arcibiskupem se stal břevnovský opat Anastasius). V r. 1039 byly nad Vojtěchovým hrobem přečteny Břetislavovy dekrety (nejstarší český zákoník), kde se Češi odřekli všech zlořádů. Kníže Břetislav I. dal vyzvednout ostatky sv. Vojtěcha, sv. Radima a Pěti bratrů (Benedikt–průvodce sv. Vojtěcha, Matouš, Jan, Izák a Kristin +12.11.1003/1005) a odvezl (ukradl) je do Prahy.
Poláci si stěžovali u papeže a kníže musel za pokutu postavit chrám sv. Václava ve Staré Boleslavi (svátek sv. Benedikta s bratřími se slaví v den přenesení ostatků, do r. 1969 Přenesení sv. Vojtěcha, Radima a Pěti bratrů – In Translatione Ss. Adalberti, Gaudentii et V. Fratrum).
V r. 1060 byla nová basilika na Hradě knížetem Spytihněvem I. zasvěcena sv. Vítu, Václavu a Vojtěchu (zasvěcení obnovil 23.4.1997 pražský arcibiskup Miloslav kardinál Vlk). V r. 1127 rozhlásil polský kníže Boleslav Křivoústý, že ostatky sv. Vojtěcha jsou v Polsku, protože byly dobře ukryty před českými uchvatiteli a byly nalezeny.
Ve starší literatuře je uvedeno, že lebka sv. Vojtěcha je uložena v Praze, v Hnězdně a v Cáchách. Měl sv. Vojtěch tři hlavy? Pouze lebka v Praze patří sv. Vojtěchovi a má krevní skupinu A. Lebka v Cáchách má skupinu 0 a lebka v Hnězdně nebyla zkoumána, protože Poláci nedali souhlas s výzkumem.
V roce 1974 potvrdil antropologický průzkum MUDr. E. Vlčka pravost českých ostatků sv. Vojtěcha s porovnání s ostatky sv. Vojtěcha v Římě.
VVojtěch sv. 23. 4. biskup a mučedník, slovan.: voj tiech = útěcha vojů, zástupů, davu lidí. Sv. Vojtěch Slavníkovec, *956 Libice nad Cidlinou, +23.4.997 Cholin v Rusku. Otec Slavník (*920?, +18.3.981), matka Střezislava (sestra sv. Václava, Boleslava I. a Přibyslavy), pravděpodobně synovec zličského knížete Radslava (jeho manželkou byla další sestra sv. Václava). Podle jiných pramenů byla manželkou Radslava kněžna Střezislava.
Podle Brunona z Querfurtu byla Vojtěchova babička Hedvika Saská dcerou císaře Jindřicha I. Ptáčníka Saského (rod saských Luidolfovců). Kníže Slavník, Vojtěchův otec byl jejím synem. Vojtěch měl staršího bratra Soběslava a mladší sourozence: Spytimíra, Pobraslava (Bobraslav), Bořeje, Čáslava (podle něho jméno města) a nejmladšího Radima.
Od dětství býval Vojtěch často nemocný a rodiče slíbili, že pokud se uzdraví, stane se knězem. Modlili se k Panně Marii a svůj slib splnili. Jeho vychovatelem byl učitel kněz Radla. V pěti letech byl biřmován na Libici (LIVBVZ) magdeburským arcibiskupem Adalbertem (+981) a jeho jméno si dal jako své biřmovací. To se stalo v západním světě synomymem pro jméno Vojtěch. Arcibiskup Adalbert se zastavil na Libici, když se vracel přes Čechy do své diecéze.
V letech 972-981 studoval Vojtěch na škole v Magdeburgu. Po návratu působil jako podjáhen u pražské kapituly. S ostatními členy kapituly byl při smrti 1. pražského biskupa Dětmara (+2.1.982). 19.1.982 na hradišti Levý Hradec byl Vojtěch ve 26 letech zvolen druhým pražským biskupem. Nejdříve nechtěl volbu přijmout. Pamatoval biskupa Dětmara, který litoval své povolnosti a ústupků před zákony. Byl vysvěcen na kněze a odjel do Verony v Itálii za císařem Otou II. Ten mu předal prsten a berlu (investitura). Na svátek sv. Petra a Pavla 29.6.983 byl vysvěcen na biskupa mohučským arcibiskupem Willigisem. Ve Veroně se sešel s opatem sv. Majolem z Cluny (11.5.). Po návratu do Čech se snažil uvést do veřejného života křesťanské ideály, ale nebyl pochopen. Kníže Boleslav II. s ním měl spory, protože on i obyvatelé žili pohansky. Přežívalo mnohoženství, prodej otroků, sňatky mezi příbuznými, trhy znesvěcovaly neděle a svátky, nedodržovaly se dané zákony. Mravně nežili ani kněží, kteří se v té době mohli ženit. Měli několik konkubín a zanedbávaly vlastní ženu.
Pro neshody se zemany a nedodržování zákonů odešel se souhlasem mohučského arcibiskupa s bratrem Radimem r. 988 z Čech do Říma. 138. papeži Janu XV. chtěl složit úřad a odejít do Svaté země. Při zastávce v klášteře na Monte Cassinu vstoupili do benediktinského kláštera. Tam byla volná morálka a tak přešli do řeckého kláštera Valle Lucca. Odtud v r. 989 přišel pod opata Lva na římský Aventin do kláštera do kláštera Panny Marie, sv. Bonifáce a sv. Alexia. Tam Vojtěch složil 17.4.990 sliby a stal se benediktinem. Jeho bratr přijal jméno Gaudentius (radostný, Radim).
Pražskou diecézi řídil v letech 988–990 míšeňský biskup Volkold (+990). Poměry poškozovaly pověst Čech, proto bylo v r. 992 vypraveno knížecí poselstvo, v čele s učitelem Radlou, a mnichem a kronikářem Kristiánem (syn Boleslava I., Vojtěchův bratranec). Na žádost českého poselstva se Vojtěch v roce 992 opět ujal diecése. Do Čech s ním přišlo 12 mnichů, kteří založili břevnovský klášter. Cestou domů se v Cáchách setkal Vojtěch s budoucím císařem Otou III. Do Čech přišel v neděli a hned v Kostelci (Plzeň-Doubravka) uviděl velký trh. Do Prahy přišel bos v plátěném oděvu kajícníka. Byl nadšeně vítán knížetem, duchovenstvem a davy lidí. Všichni slibovali nápravu.
Své příjmy rozdělil na 4 části: 1) na vykupování otroků, 2) pro chudé, 3) pro chudé samotné kněze, 4) pro sebe a svou družinu. Kníže Boleslav II. vydal 14.1.993 zakládající listinu břevnovského kláštera (u nás byl jediný klášter benediktinek u sv. Jiří na Hradě). V r. 994 se Vojtěch stal svědkem vraždy v kostele sv. Jiří na Hradě. Šlo o rodovou krevní mstu Vršovců na cizoložné ženě, která se využila azylu a držela se oltáře, kde ji uťali hlavu. Vršovce dal do klatby, žádal na knížeti nápravu a ten se mu vysmál.
Protože poměry se nijak nezměnily odešel s bratrem Radimem v roce 994 opět do Říma k papeži Janu XV. (985–996), kde se spřátelil s mladým císařem Otou III. Cestou se zastavil v Gaboltově na východním Slovensku (kde vytryskl pramen, u kterého byla postavena kaple), pokračoval do Dolních Uher, kde pokřtil syna vévody Gejzy Vajka jménem Štěpán (pozdější 1. uherský král sv. Štěpán I. Uherský).
Vrátil se na Aventin, kde se stal zástupcem opata Lva. Na svátek sv. Václava 28.9.995 sloužil v basilice sv. Petra mši svatou s papežem Janem XV. V ten den došlo na Libici k vyvraždění Slavníkovců (Spytimír, Pobraslav, Pořej a Čáslav s rodinami). Přežil Vojtěch, Radim a Soběbor (Soběslav). Ten vedl vojsko proti pohanským Obodritům (Bodrcové v severním Německu), později byl ve vojsku Boleslava Chrabrého a padl v boji o Prahu 4.9.1004. Při této mši se Vojtěch dostal do bilokace (zdvojení). Ve stejnou dobu pohřbíval příbuzné na Libici a stál u oltáře ve svatopetrském velechrámu v Římě.
V roce 996 zemřel papež Jan XV. a nastoupil nový 139. papež Řehoř V. Ten spolu s metropolitou Willigisem trval na Vojtěchově návratu do Čech. Vojtěch si dal podmínku, že ho český národ přijme jako biskupa. České poselstvo, které přišlo do Říma a informovalo o jeho přítomnosti na Libici, ho odmítlo přijmout jako biskupa. Se souhlasem papeže v Římě a arcibiskupa Willigise v Mohuči, odešel v r. 996 jako misionář do Pruska.
Vydal se s bratrem Radimem a mnichem Benediktem na cestu a dopluli do Hamburku. Tam se na něho místní pohané obořili, ať od nich odejde, jinak ho zabijí. Vojtěch jim řekl:„Jsem Slovan Vojtěch, mnich a dříve biskup. Přicházím k vám, abyste opustili modly a přijali pravého Boha.“
Prusové mu opět vyhrožovali zabitím a odvezli je lodí na místo, kde později vyrostlo město Pilava (dnes Baltijsk). Po vylodění odsloužil mši a chtěl pruským Sambijcům vyložit evangelium. Pohané po něm začali házet kameny. Vojtěch se chtěl skrýt v lese zvaném Romovské pole, který byl pro Prusy posvátným hájem. Poblíž hradiště Cholin (Fischhausen, Primorsk) se v posvátném pohanském háji v Tentikkenu (Fischhausen, dnes Primorsk) v kraji Sambia (Samland) uložili ke spánku. Ještě spící je ráno přepadli pohanští Sambijci (Prusové) a svázali. Odvedli Vojtěcha z lesa na vrchol hory, kde mu pohanský kněz Sikko probodl srdce. Dalších sedm bojovníků ho probodlo svými kopími a utloukli vesly. Jeho hlavu nabodli na kůl, kolem kterého tancovali. Byl zavražděn na břehu Baltského moře. Zajali i Vojtěchova bratra Radima a mnicha Benedikta, které později propustili.
Takto je zapsána smrt sv. Vojtěcha v listině Codex diplomaticus Regni Bohemiae (díl I. sv. 371 č. 378) z roku 1144.
Polský král Boleslav I. Chrabrý vykoupil jeho tělo stejnou vahou zlata. Dal ho pohřbít v klášteře v městě Trzemeszno (Třemošín), ale 20.10.997 přenést a pohřbít ho v kostele (katedrále) Panny Marie v Hnězdně (Gniezno–hnízdo). Na bronzových reliéfech na bráně katedrály je vyobrazen život sv. Vojtěcha.
Na žádost císaře Oty III. v roce 999 svatořečen 140. papežem Silvestrem II. Císař Ota III. postavil k jeho poctě chrám v Cáchách. V 10. století mu byl zasvěcen kostel na Tiberském ostrově v Římě (později zasvěcen sv. Bartoloměji), na studni (křtitelnici je nejstarší vyobrazení sv. Vojtěcha. V kapli kostela postavené papežem Juliem III. (1550–1555), je uložena relikvie s označením Corpore S. Adalberti Episcopi et Martyri = tělo sv. Vojtěcha biskupa a mučedníka.
V r. 1000 byla vyhlášena, za účasti císaře Oty III. a knížete Boleslava Chrabrého, papežem Silvestrem II. hnězdenská arcidiecéze (s biskupstvím v Krakově, Kolobřehu–Kolobrzeg a Vratislavi–Wroclaw). V r. 1010 dal postavit král sv. Štěpán I. (16.8.) v Ostřihomi katedrální chrám Panny Marie a sv. Vojtěcha (1. arcibiskupem se stal břevnovský opat Anastasius). V r. 1039 byly nad Vojtěchovým hrobem přečteny Břetislavovy dekrety (nejstarší český zákoník), kde se Češi odřekli všech zlořádů. Kníže Břetislav I. dal vyzvednout ostatky sv. Vojtěcha, sv. Radima a Pěti bratrů (Benedikt–průvodce sv. Vojtěcha, Matouš, Jan, Izák a Kristin +12.11.1003/1005) a odvezl (ukradl) je do Prahy.
Poláci si stěžovali u papeže a kníže musel za pokutu postavit chrám sv. Václava ve Staré Boleslavi (svátek sv. Benedikta s bratřími se slaví v den přenesení ostatků, do r. 1969 Přenesení sv. Vojtěcha, Radima a Pěti bratrů – In Translatione Ss. Adalberti, Gaudentii et V. Fratrum).
V r. 1060 byla nová basilika na Hradě knížetem Spytihněvem I. zasvěcena sv. Vítu, Václavu a Vojtěchu (zasvěcení obnovil 23.4.1997 pražský arcibiskup Miloslav kardinál Vlk). V r. 1127 rozhlásil polský kníže Boleslav Křivoústý, že ostatky sv. Vojtěcha jsou v Polsku, protože byly dobře ukryty před českými uchvatiteli a byly nalezeny.
Ve starší literatuře je uvedeno, že lebka sv. Vojtěcha je uložena v Praze, v Hnězdně a v Cáchách. Měl sv. Vojtěch tři hlavy? Pouze lebka v Praze patří sv. Vojtěchovi a má krevní skupinu A. Lebka v Cáchách má skupinu 0 a lebka v Hnězdně nebyla zkoumána, protože Poláci nedali souhlas s výzkumem.
V roce 1974 potvrdil antropologický průzkum MUDr. E. Vlčka pravost českých ostatků sv. Vojtěcha s porovnání s ostatky sv. Vojtěcha v Římě.
V rodišti sv. Vojtěcha na Libici byl v 10. století postaven kostel sv. Bonifáce (5.6.), kostel vysvětil sv. Vojtěch), od 14. století do r. 1832 byl kostel zasvěcen sv. Jiří, od r. 1832 sv. Vojtěchovi. 29.4.2000 posvětil královéhradecký biskup Dominik Duka bronzové sousoší sv. bratrů Vojtěcha a Radima (Návrat na Libici, autoři manželé Adamcovi). Sousoší stojí před základy tehdejšího kostela Panny Marie, vedle kterého jsou základy knížecího paláce. 23.4.2005 posvětil biskup Duka kamenný oltář v presbytáři původního kostela Panny Marie.
Apoštolským listem Praga Urbs z 26.11.1965 ho prohlásil 263. papež bl. Pavel VI. hlavním patronem pražské arcidiecéze.
Kronikář Kosmas uvádí v proroctví kněžny Libuše, že „na Pražském hradě vyrostou dvě zlaté olivy, jedna z nich se bude nazývat Více slávy a druhá Vojů útěcha, které svými vrcholky proniknou až do nebe. A budou je ctít mnohé národy, aby skrze ně došly své záchrany.“ (Více slávy = Václav. Vojů /zástupů/ útěcha = Vojtěch. V latinském originále – maior gloria = větší sláva a exercitus solatio = vojsk útěcha.
Atribut: berla, mitra, kniha, pádlo, kopí, štít pražského arcibiskupství, staroboleslavské Paladium (obraz Panny Marie ze Staré Boleslavi).
Patron arcidiecéze pražské, Čech, Slovenska, Maďarska a Polska. vvvvv rodišti sv. Vojtěcha na Libici byl v 10. století postaven kostel sv. Bonifáce (5.6.), kostel vysvětil sv. Vojtěch), od 14. století do r. 1832 byl kostel zasvěcen sv. Jiří, od r. 1832 sv. Vojtěchovi. 29.4.2000 posvětil královéhradecký biskup Dominik Duka bronzové sousoší sv. bratrů Vojtěcha a Radima (Návrat na Libici, autoři manželé Adamcovi). Sousoší stojí před základy tehdejšího kostela Panny Marie, vedle kterého jsou základy knížecího paláce. 23.4.2005 posvětil biskup Duka kamenný oltář v presbytáři původního kostela Panny Marie.
Apoštolským listem Praga Urbs z 26.11.1965 ho prohlásil 263. papež bl. Pavel VI. hlavním patronem pražské arcidiecéze.
Kronikář Kosmas uvádí v proroctví kněžny Libuše, že „na Pražském hradě vyrostou dvě zlaté olivy, jedna z nich se bude nazývat Více slávy a druhá Vojů útěcha, které svými vrcholky proniknou až do nebe. A budou je ctít mnohé národy, aby skrze ně došly své záchrany.“ (Více slávy = Václav. Vojů /zástupů/ útěcha = Vojtěch. V latinském originále – maior gloria = větší sláva a exercitus solatio = vojsk útěcha.
Atribut: berla, mitra, kniha, pádlo, kopí, štít pražského arcibiskupství, staroboleslavské Paladium (obraz Panny Marie ze Staré Boleslavi).
Patron arcidiecéze pražské, Čech, Slovenska, Maďarska a Polska.